Chcela by som sa s Vami podeliť o príbeh môjho života. Znie to trochu absurdne, pretože mám iba 23 rokov a nemám toľko vecí za sebou ako niektoré z Vás, ale mám jednu dôležitú, ktorú som prežila vo svojich 14 rokoch. Osobne si myslím, že je to ten najdôležitejší míľnik v mojom živote, a mal by byť v živote každého človeka. Veď konieckoncov na to sme boli stvorení. 

Mám mamu, otca a jedného brata. Moji rodičia nás nevychovávali ako sa vraví v kresťanskom duchu. Ich spôsob výchovy spočíval v tom, aby nám do života vštepili tie správne hodnoty. Aby keď vyrastieme sme boli "charakterní ľudia". Ja som im veľmi vďačná, za všetko, čo nás naučili. Za to, že sa nám venovali a dali nám všetko zo seba, čo len mohli. Veľmi ich ľúbim a neviem si predstaviť lepších rodičov.

Pokiaľ som ešte chodila do škôlky všetko bolo v poriadku. Veď čo len môže trápiť také malé dieťa. Probémy začali až keď som prišla na základnú školu. Prvý stupeň si už moc nepamätám, zato druhý mám stále živo v pamäti. V triede nás bolo len 8 dievčat. A ako to býva u pubertiačok, tak sa vždy jedna na druhú oduje a nebaví sa s ňou. Pri tom malom počte dievčat bola vždy jedná tou, ktorá to viedla a stiahla aj ostatné na svoju stranu, aj keď oni nemali nič proti tej, s ktorou sa ona nebavila. A ako ste si už iste domysleli, ten obetný baránok som bola ja. Sedávala som sama cez prestávky, kým sa oni bavili a smiali(pravdepodobne na mne). A keď sa stalo, že ja som nebola tá vynechaná, tak som robila všetko to, čo chceli, len aby sa mi zas nestalo, že je budem tou osamotenou. Smiala som sa, ohovárala, nikdy som si nedovolila obliecť si alebo učeasať sa ako tá"šéfka" skupiny.

Tieto udalosti na škole vo mne stále viac prehlbovali môj odpor k sebe, a k svojmu telu. Neskĺzla som do bulímie alebo niečoho podobného, ale keby ma Boh nezachráni v pravý čas, tak neviem, kde by som bola. Mala som odpor k vlastnému telo. Všetky spolužiačky boli pekne chudé a tie čo neboli mali aspoň ako takú charizmu. Mne to všetko chýbalo. Aspoň som si to myslela. Mávala som zo seba depresie a nikto o tom ani nevedel. Rodina ma brala ako milé, občas drzé dievča. No nikto nepostrehol to ako som sa cítila, ako som sa odsudzovala za to ako vyzerám. 

Medzitým sa v  našej rodine menila atmosféra. Hlavne u môjho brata, ktorý ma teda moc v láske nemal. Začal sa so mnou rozprávať,už sme sa nebili, nenadával mi. Začal totiž chodiť do kostola. Ja som tomu nevenovala pozornosť. Bolo mi jedno kam chodí. Iba som vedela, že chodí do katolického kostola. Až raz šiel na svadbu do evanjelického kostola, svojmu kamarátovi. A my dve s maminou sme sa tam boli pozrieť. veď to poznáte, krasná nevesta, šťastný ženích, všetko tak ako má byť. Museli sme to vidieť🙂 Ale v ten večer, keď brat prišiel domov ma to začalo zaujímať. Popri hraní počítačovej hry🙂) som sa ho začala na to vypytovať. Ako to vlastne je? Kam to chodí, či k evajnjelikom, alebo ku katolíkom....

Postupne vyplynulo z toho, že ani k jedným, že spoznal Boha osobne a že je teraz veriaci a tak. To boli veci, čo mňa až tak nezaujali, až dokým mi nepovedal, že získal večný život. Ak si pamatáte taký film starý, neviem už ako sa volal, ale bol o takých dvoch ženách, čo vypili nejaký elixír a boli nesmrteľné, a aj keď spadli zo schpodov nič sa im nestalo. To bola moja predstava nesmrteľnosti. Po jeho otázke, či chcem aj ja ten život a či chcem aby mi Boh zmenil srdce za novém, som povedala áno. Mala som vtedy už tých spomínaných 14 rokov.

Po prebudení na druhý deň som sa vážne cítila ako by mi v hrudi bilo nové srdce. Bolo to zvláštne. Môj brat mi dal malú bibliu a povedal, že si mám z nej čítať každý deň. tak som to robila. Potom mi povedal, aby som vyznala Ježišovi svoje hriechy. Najskôr som si pomyslela, že veď ja žiadne nemám:DD Ale hneď po tejto myšlienke som ich začala všetky vidieť. Tak som to spravila, vymenovala som Bohu svoje hriechy, prijala som Jeho odpustenie. Potom ma zaviedol na niečo, čo nazýval zhromaždenie a zbor. Až teraz som pochopila, kem to vlastne chodil🙂 Bolo to kresťanské spoločenstvo s názvom Radostné srdce. Boli to znovuzrodení kresťania. Znovuzrodení znamená, že spravili to, čo ja. Uverili, že Ježiš Kristus je Pán a povedali mu, aby vstúpil do ich života a vládol tam. 

Odvtedy už prešlo skoro 10 rokov. Bolo to moje rozhodnutie, ktoré som nikdy neoľutovala. Je pravda, že ma Boh viedol cez rôzne veci, kotré pre mňa neboli vždy ľahké napr. aby som dokázala odpúšťať aj keď som vedela, že ja som v práve, aby som dokázala milovať, aj takých, ktorí sú mi nie príjemní, aby som mala úctu kdruhým, ale hlavne aby som milovala svojho Boha celým svojím srdcom, dušou a mysľou. 

Teraz už mám najlepšieho manžela, čakáme naše prvé dieťatko a som šťastná, že ma týmto Boh požehnal. Ale aj tak viem, že bez neho som nikto a sama v tomto živote nič nezmôžem. Bibliu si čítam skoro každý deň. Je to môj návod na život. Boh ku mne hovorí cez Bibliu, cez ľudí, cez moje myšlienky. Nikto z nás nevie dokedy bude na tejto zemi. Nikto nevie kedy príde koniec tejto zeme ako sa vraví v Biblii. Viem však jedno, teraz je čas milosti. Je čas kedy môžeš povedsať Bohu svoje úprimné áno a žiť život nie v hriechu,ale v čistote. Dnes je deä spasenia. nepremárni ho. Zajtra tu už nemusí byť. Do neba sa dostanú len tí, ktorí vyznali Pána Ježiša ako svojho Pána a Spasiteľa. Tak máš teraz šancu.

SKúSTE A PRESVEDčTE SA, AKý DOBRý JE PáN!!!Veď za to vlastne nič nedáte. Boh nám dal slobodnú vôľu.

P.S. Aby si niekto nemyslel, že odsudzujem katolíkov alebo evnjelíkov. Každý ma slobodnú vôľu kam bude chodiť do kostola alebo spoločenstva. Ja týmto článkom chcem len povedať, že Boh chce mať s každým z nás živý vzať, chce sa s nami rozprávať a byť s nami. Nie je dôležité kam chodíš. Dôležité je to, či máš istotu spasenia.

Těhotenství-Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy

1.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch
a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší
než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky
odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím.

\"Těhotenský test,\" odpovím na otázku lékárnice, co si přeju. Mám
mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych
se neskácela.
Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma
jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.


2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní
boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se
pozvracím.
Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře,
pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju
se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to.
Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi
slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat.
Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý
rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu.
Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak
mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na
opékání.
Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím
záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat.

První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho
štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka
dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná
pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před
ledničkou..........

Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli,
hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám.
Asi bych měla něco sníst..........

Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:\"Cos tady
celý den dělala?\" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: \"Blila\"

Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán
ledničku a volá na mě: \"Co máme k jídlu, maminko ???\"


3. měsíc

Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám
konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry,
abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a
vyhrožuju poblinkáním sesterny.

Směje se a povoluje mi trochu vody.

Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho
domu.
\"Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?\", vyzvídám na každém.

Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na
opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva.
Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo.
Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného
druhu. Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku.
Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně
smrdí.
Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu
teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi
sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: \"Copak je maminko?\"


4. měsíc

Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel,
příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani
trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila
všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a
ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se
pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně.
Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase
zajímají až moc...
Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno
rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám
asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na
celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že
vůbec.
Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice,
kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje:
\"Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit...\" \"Tak
dobže,\" odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......

Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej
v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u
každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní
akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle,
kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka.
Večer pláču,protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a
povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají.
Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci.
Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu
sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková
reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.
Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní
gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že
mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové
červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než
zemřel.
Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje
děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou pipku s
pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si
na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po
holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.


6. měsíc

Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech.
Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají.
Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě
lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého
měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s
pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu.
Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní
maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a
obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky,
sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé
svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu
na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka.
V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech
(slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se
začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím
jak lokomotiva. Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé.
(Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel
vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama.
Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce...


7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala
jsem ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji,
málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod.
Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil
řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal
spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval
hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý
rok zlobila a začala se po právu bát. Pak mě se synem společně
uklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko
už mi někdo někdy uvěří,že mě k pláči dojal strach spatřený v synových
očích. Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu,
kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem
udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí
tam byli jen naši nejbližší známí... Navíc mě trápí střevní problémy, což
je společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je
pro mě vůbec nevycházet z domu,v době předvánočních nákupů dost
problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit,
že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené
po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím,
jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné.
V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo
sežehne.
Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty
mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně.
Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému
pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená
nejsem.
Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky,
což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné.
Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka
vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé
(dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s
prsty.
Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných
akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógu
při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na
pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouho
problémy, pak jsem ale našla výborný způsob - nutné asi půlhodinové
rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a
krční páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé
noze šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a
netlačilo se.
Zkroutíte hlavu tak,aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém
rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou
variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst.
Třetí variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého
jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9
měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé
nálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty
patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to
břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat.
Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato.
Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky
těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné
období, no řekněte.......

"Tá istá duša ovláda dve telá... veci, ktoré si matka praje, sa často vtláčajú do jej dieťaťa, ktoré nosí v čase svojej túžby... jedna vôľa, jedno najvyššie želanie, jeden strach, ktorý matka pociťuje, alebo duševná bolesť má väčšiu moc nad dieťaťom ako nad ňou samou".              (Leonardo daVinci)