Kdo jsou biologické maminky dětí v adopci?

Představa většiny lidí o matkách, které se rozhodly dát dítě do adopce, není příliš přívětivá. "Musí to být ženy, které nejsou schopny mateřského citu. Kdyby byly, určitě by se o své děti postaraly. No, možná ve výjimečných případech mohlo jít o velmi mladou matku a celá rodina se shodla, že bude lepší, když dostuduje, a o dítě se postarají adoptivní rodiče."

Jaká je pravda? Pojďme se hlouběji podívat na příběhy žen, jejichž děti vyrůstají v adopci. V České republice není žádný výzkum, který by se tomuto tématu věnoval. Existují výzkumy z jiných zemí, které potvrzují naše české zkušenosti. Obecně platí, že právě biologické matky jsou nejméně sledovanou skupinou v triádě adopce (dítě - adoptivní rodiče - biologičtí rodiče).  

Následující řádky tedy opírám o zkušenosti svoje ( tj. autorky tohoto článku Petry Pávkové) i mnoha dalších kolegů. Od roku 2005 průběžně pomáhám dospělým adoptovaným v bezpečném a smysluplném propojení s biologickými rodiči, nejčastěji s matkami. V posledních letech přibývají i adoptivní rodiče, kteří vychovávají ještě nezletilé děti a potřebují s kontaktem pomoc. V rámci této práce se vždy, než uděláme jakýkoliv další krok (výměna dopisů, fotografií, informací), nejprve setkám s biologickou matkou. Vysvětluji, proč ji kontaktuji a proč jsou informace, případně i setkání, důležité pro adoptované. Zároveň zjišťuji, jaký byl důvod jejího rozhodnutí pro adopci, jakou měla podporu rodiny, partnera, jak se v těhotenství cítila a jaké měla sama dětství.

Všechny tyto informace pomáhají pochopit důvody adopce. Přestože jde často o složité informace, pro adoptované je mnohem jednodušší se s nimi vyrovnat, než nemít informace a vyrovnávat se s neznámem. 

Pokud člověk neví, komu se narodil, po kom to či ono zdědil, má menší šanci dobře porozumět tomu, kým je. 

Pro nás, co nejsme adoptovaní, je naprosto přirozené přemýšlet o sobě v souvislosti s tím, komu jsme se narodili, kdo byli naši předci, náš kmen. A těžko si dokážeme představit, jak těžké je tyto informace nemít.

Příběhy matek, které jsem za dobu svého působení slyšela, jsou v jedné věci vždy stejné. Žádná z nich nevyrůstala v láskyplném zdravém rodinném prostředí. Stále dokola se v jejich historii objevuje domácí násilí v rodině, alkohol a jiné závislosti jejich rodičů a dalších příbuzných. Rozpady rodin, psychická onemocnění, pobyty v ústavní péči, náhradní rodinná péče, stěhování mezi příbuznými apod. jsou dalšími podobnými znaky. Jako děti tyto maminky zažívaly nejistotu, ohrožení, opuštění, samotu a někdy i vážné zanedbávání a týrání. Většinou na to vše zůstávaly samy a neměly v rodině nikoho, kdo by jim pomohl.

Jen velmi výjimečně se objeví maminka, která sděluje, že její dětství bylo pěkné. Stačí pak zapátrat trochu více a trhliny se objeví - matka matky byla přísná, otec matky není znám. Babička, která občas pečovala, měla hodně vysoké nároky, a přestože rodina navenek vypadala jako každá jiná, tato maminka v dětství zažívala samotu, psychické zanedbávání apod.

Když si představíme, že by se v době těhotenství do složité situace dostala například naše sestra, většinou nás okamžitě napadne, že můžeme pomoci. Celá rodina se spojí a vymyslí, kdo se o dítě postará, hlavně aby nešlo k někomu cizímu nebo do ústavní péče. Většina z nás měla to štěstí vyrůstat v rodinách, které běžně fungují, navzájem se podporují a v případě potřeb si příbuzní pomáhají.

Biologické matky tedy nejsou v situaci, kdyby se s těšením a velkou podporou celé rodiny chystaly na porod dítěte. Jde o matky, které se nemají na koho obrátit, partner většinou nechce nebo není schopen pomoci, širší rodina také ne. Matka nemá zázemí rodinné ani materiální, nemusí ani mít představu, jak o dítě pečovat, sama to nezažila.

Nyní již mnohem více víme o vývojovém traumatu, tedy traumatu v raném věku dítěte, kdy rodiče, případně jiní hlavní pečující se k dítěti chovají neadekvátně, nevhodně, zle či tyransky nebo naopak to, co by měli dítěti poskytovat, neposkytují. 

Pokud se tato zkušenost opakuje v životě dítěte, má to vážné následky až do dospělosti. 

Pokud není možnost, aby se dítě již v dětství začalo léčit a mělo možnost se navázat na bezpečnou pečující osobu.

Následky vývojového traumatu jsou přesně ty, které vídáme u těchto matek - neschopnost navazovat kvalitní dlouhodobé vztahy, závislosti, psychické problémy, zdravotní problémy, nižší vzdělání neodpovídající inteligenci, neschopnost uplatnit se na pracovním trhu atd. V naprosté většině neměly tyto ženy možnost absolvovat terapii.

Mnoho biologických maminek je závislých na drogách nebo alkoholu, tak ještě krátká poznámka k závislosti. Závislost není volba jedince, nikdo dobrovolně nechce být závislý, závislost není ani morální selhání, nedostatek vůle či slabost charakteru. Stejně tak závislost není dědičná. Závislost je reakce na lidské utrpení, je následkem traumatu a bolesti, a snahy na chvíli od toho utéci. Je potřeba nejprve léčit tu hlubokou bolest v člověku a teprve skrze to je možnost léčit závislost. Kdo by se o tomto chtěl dozvědět více, doporučujeme knihu V říší hladových duchů od Gabora Maté.

Kde tedy začalo docházet k problémům v těchto rodinách? U rodičů matky? Pravděpodobně nikoliv, toto zranění se táhne mnoha generacemi a my se ani nedozvíme, kde začalo. Jde o transgenerační trauma, tedy o trauma, které se přenáší z generace na generaci. Teprve v posledních letech jsou jednoznačné výzkumy, které toto trauma potvrzují i na vědecké úrovni. Ukazuje se, že to, co člověk prožije ve svém životě, se propisuje do jeho genetiky a v tomto upraveném módu se předává do dalších generací. Nejvíce je toto téma spojováno s holocaustem a jeho následky na další generace. Nicméně v současnosti se věnuje velká pozornost tématu předávání traumatu v rodinách, kde se odehrávalo domácí násilí, týrání, zanedbávání a zneužívání v dětském věku.

Dalším traumatickým zážitkem je pro tyto matky ztráta dítěte. A to i přesto, že se pro adopci samy rozhodnou. Některé už další dítě nikdy nemají, např. ve Velké Británii bylo v rámci výzkumu zjištěno, že jde o třetinu matek. Jiné trpí posttraumatickou stresovou poruchou, případně existenci dítěte zcela vytěsní, protože jakákoliv vzpomínka na dítě je pro ně velmi bolestivá. Jde o ztrátu toho nejcennějšího, co měly a též o ztrátu naděje, ve kterou většina z nich doufala, naděje že se jejich situace zázrakem změní a budou schopny se o své dítě postarat. Matky na své ztracené dítě myslí celý život, přemýšlejí, jak se má, zda se mu daří dobře a často si přejí mít alespoň nějaké informace.

...

Pokračovanie článku si mozete prečítať tu: https://www.adoptovanedieta.sk/l/kdo-jsou-biologicke-maminky-deti-v-adopci/