O supermatkách

Když se mi narodil "Daník", potkala jsem typ lidí, o kterých jsem neměla ani tušení: Supermatky.

Jak je poznáte? Přijdete k nim domů, mají perfektně uklizený byt. Nikde ani smítko, parapety jsou krásně čisté, v knihovně ani stopa po prachu a z podlahy můžete jíst. Také ona je perfektní. Nikdy není rozcuchaná, nenosí vygajdané tričko (které vytahalo dítě, jelikož se pořád sápe do výstřihu), nehádá se s manželem a vůbec nikdy jí neruply nervy. Ale nejdokonalejší je dítě. Všechno dělá s předstihem tabulek. Na bříško se otáčí ve 3 měsících, samo chodí v osmi, předvádí zvířátka, žvatlá slůvka (v době, kdy vaše dítě řekne maximálně tak „Gí“). I přes používání dudlíků, lahví, brček a plastových lžiček, nikdy nemělo bojkot kojení. A samozřejmě je hodné. Nedělá scény. Nevyžaduje kojení na veřejnosti, jelikož se kojí dle intervalu, nikdy nepláclo cizí dítě lopatkou po hlavě, nikdy nevzbudilo nebohého otce tím, že ho hryzlo do palce u nohy. Je také velmi čistotné, nemá fleky na bodýčku, a co se vylučování týče, kaká do nočníčku, nikdy se nevydělalo na nejdražší koberec v bytě a nikdy ho nenapadlo óňo rozmatlat po pračce do tvaru kruhu.

Člověk tam přijde, případně o ní čte a připadá si jako neschopná matka. S tím, že moje dítě není tabulkové, jsem se už smířila, ale když jsou to „prohry“ na všech frontách, tak se člověk ptá, co dělám vlastně špatně?

Překvapivá je odpověď, že pravděpodobně nic. Faktem je, že my lidi chceme vypadat před druhými lépe. A tak je docela dost dobře možné, že před návštěvou 3 dny šůrujeme byt, sebe a vlastně i dítě, o nedostatcích nemluvíme a zároveň se maminky rády chlubí, co dítě už umí. Jenomže tímto vlastně nevědomě zvyšujeme ten tlak na tu druhou (a vlastně i na sebe) a vlastně na kohokoliv, kdo přijde. Chtě nechtě, každý aspoň trochu srovnává. Ale přitom nemusíme vypadat dokonale, ani byt nemusí být dokonalý. Nemusíme se chlubit, co všechno se dítě naučilo, můžeme sdílet i nezdary nebo dětské lumpárny. Mimochodem, když už jsme u těch lumpáren, většina výše zmíněných v prvním odstavci se u nás v domácnosti opravdu stala, snad až na tu lopatku, ale věřím, že i to je otázkou času.

Řekla bych, že každá matka ze sebe dokáže udělat supermatku, i když jí není. Každý má něco, co může natolik vyzdvihnout oproti druhému, že si druhá strana může připadat neschopně. Jenže to chce určitou míru empatie. Když mám kamarádku, která je nešťastná z toho, že její dítě nejí, neměla bych vyzdvihovat, že Daníček sní všechno olivou počínaje, kojením konče.

Ale jsou děti, které se věci nenaučí tak snadno, jako jiné, i když se maminka opravdu snaží. Mám-li mluvit za sebe, hodně špatně jsem nesla, že Daník stále nechtěl chodit sám a každý se v okolí ptal, jestli už chodí. Nakonec chodit začal, ale mezi posledními v jeho věku. A stále dost špatně nesu, že ještě nemluví, byť vím, že rozumí, když chci, aby něco přinesl, tak to přinese, ale mluvit, to ne. Mám pak pocit, že je to tím, že se mu nedostatečně věnuju, ale málokdo ví, že pokud chci, aby se cokoliv nového naučil, musím mu to opakovat do zblbnutí cca 3 měsíce a až pak se novému kousku naučí.

A pak tu jsou i věty, kdy někdo totálně přestřelí a matku dokážou úplně shodit. Jako např. když jsme chodili na rehabilitace, tak jsem kohosi potkala a říkala, kam jdeme, a dotyčný odpověděl: „Hm, tam chodíte kvůli opožděnému vývoji, že?“ Možná kvůli těmto lidem vzniklo pořekadlo, že člověk má nejdřív myslet a až potom mluvit...

Druhou věcí, jsou média. Xkrát jsem na diskusích potkala ženy, nad kterými zůstával rozum stát. Ženy, které kojí PŘESNĚ dle harmonogramu, takže si výlety ven pečlivě naplánují, aby náhodou nekojily venku. Taková, kdyby bydlela v Klimkovicích, si zajde maximálně do sámošky a drogerie nebo dojede autobusem na Svinov, podívá se, jak vypadá nádraží a zas pofičí domů. Víc nestihne. Na celodenní výlety nechodí, tento luxus si dopřávají bezdětní a biomatky. Nebo taková, která nekojí ani před manželem, protože jí to přijde nechutné (ano, i takovou jsem potkala). Nebo ženy z Výměny manželek. Ten pořad nesleduju (popravdě nemám televizi, viděla jsem pár dílů kdysi dávno). Ale kamarád mi to kdysi pěkně shrnul, že většina konfliktů je tam pořád o tom samém. Dají dohromady ženu, která nemá jinou zábavu než šůrovat byt celý Boží den. A druhou, která pořádek až tolik neřeší, ale chce se realizovat jinde. Má třeba nějaké koníčky nebo je pro ni důležitější jít s dětma ven než uklízet kuchyň. Žena 1 celou dobu pomlouvá druhou, že je bordelářka, snad z pocitu, že je sama vlastně absolutně nezajímavá a bez jakýchkoli koníčků, nakonec se v závěrečné fázi ještě pohádají.

Jenže reálně nejde udělat, aby žena vypadala perfektně a zároveň měla blýskající se byt a dokonalé děti a ještě k tomu nějaké koníčky (a po mateřské ještě k tomu práci). Chtě nechtě, člověk si musí zvolit, čemu dá přednost a co půjde trochu stranou.

Takže ano, žena 1 sice má perfektní byt i svůj zevnějšek, ale je to na úkor toho, že sama nemá žádné zájmy, je tak trochu nudná a stává se i to, že jdou stranou i ty děti.

Pro tu druhou je důležitější ta seberealizace třeba ve vlastních koníčcích, které - světe div se - i matky na mateřské mají nebo se věnují dětem. Nikoliv bytu. A pak z toho plynou pomluvy, že je bordelářka a paradoxně vznikne tlak na tu, která se nějak realizuje, aby s tím přestala a místo toho uklízela. (Obráceně se to kupodivu moc nestává)

Ten tlak společnosti je dost velký, je velký i na muže, ale na ženu ještě 3x tak větší tím, že stejně jako muž se musí realizovat i profesně. Na matku ještě větší, protože jí přibyla i další povinnost s péčí o dítě, ale i nepsané společenské povinnosti jako nutnost vařit vždy domácí stravu atd. Nedělejme si to ještě těžší. A tak, až k vám přijde návštěva, nemusí se byt úplně blýskat. Nehrajme si na Stepfordské paničky. Můžete si i postěžovat, co ten váš muž nebo dítě zase provedl. Netvařme se, že jsme dokonalí, protože nejsme. :D 🙂