Čaute všetci. Dlhšie som tu nebol. Hľadám sekciu diskusie a tam chcem zadať hľadaný výraz. Bolo to niekde tam, kde je teraz výraz stena. Ďakujem.
Hodil peniažtek do fontány... Ockov krumplik a maminkin anjelik.. s rožkami
INZERÁT
Som alergický na kapustu, jedno či surová, varená, dusená alebo vo vianočnej kapustnici, vždy sa z nej poseriem. Je to otázka sekúnd, alergia. Minule som sa vracal zo služobky v Rakúsku, zastavil som sa na pumpe a dal som si výborný zeleninový šalát, mňam. Bola v ňom však zamaskovaná kapusta, fuj. To som však zistil, až keď som sedel v aute, švihal si to po diaľnici a ozvali sa známe tlaky. Keď začnú tieto tlaky mám zhruba minútu, aby som zasadol na trón. Verte či nie, za tých strašne, ale strašne dlhých 60 sekúnd, som nemal šancu auto niekde odstaviť. Bolo mi to jedno, či je v okolí nejaký strom alebo len rovné pole, na parkovisko som ani nepomyslel, ale práve sa zbiehali a rozdvojovali pruhy, zabetónovaná situácia. Jednoducho som to neudržal a pustil som to, cítil som sa ako dojča. Nakoľko som bol na služobke len na otočku, nemal som so sebou žiadne veci na prezlečenie. Nezostávalo mi nič iné, len v takom stave, ako som bol, cestovať domov. Tento pocit neprajem zažiť ani najhoršiemu nepriateľovi. Neviem z čoho je hovno zložené, ale po čase to začne šťípať ako maďarská paprika a smrdí to čoraz nástojčivejšie. Bohuprisahám, až raz budem mať dieťa, budem mu tie plienky kontrolovať každú chvíľu, nech sa vo svojich výkaloch neparí, viem čo to je. Trpel som ako starý Jób kým som konečne prišiel na hranice. Prvá kontrola - rakúska. Vonku už bolo celkom teplo, tak colníci nesedeli v búdkach, ale vyhrievali si kosti na zubatom slniečku. Rakušák sa ma pýta, čo veziem, ja mu na to, že nech sa nehnevá, že som sa posral. Len pristúpil a natiahol nozdrami arómu, čo sa mi rynula z pootvoreného okna na aute, jediné čo zo seba dostal bolo: „Du Schwein!“ a ukázal mi aby som padal ďalej, ani pas nechcel. Reku, keď je to také jednoduché, skúsim to na slovenskej strane tak isto. Tu som sa však prerátal. Keď som krajanovi oznámil, že som mal črevnú nehodu, len sa neveriaco zatváril a pozrel na kolegu. Kolega, schizofrenický typ, zreval: „Never mu, drogy vezie!“ Nasledovala dvojhodinová kompletná prehliadka auta. Na osobnú si netrúfli, deodorant zaberal. Keďže, ako som spomínal, štípalo to viac ako čertovsky, riešenie som videl jediné, nohavice dolu a počkať kým ma pustia domov. Týmto by som chcel pozdraviť všetkých, ktorí videli na hraniciach týpka, so stiahnutými nohavicami a trenkami na členkoch, s voľne spustenou košeľou, otočeným zadkom smerom k vánku, ktorý povieval a ktorý sa snažil aspoň týmto spôsobom ulahodiť trpiacej časti tela. Stretneme sa v Stupave na Dni zelá.
P.S. Mám na predaj auto, v dobrom stave, málo jazdené, len nejde vyvetrať😉🤪😂
Maminky, držím palce.
Šoférujem 😊
20mes a 6dni
Prechádzka a aká mňamka. Spojenie príjemného s užitočným
Vikendovy pobyt v Bojniciach. Bolo trochu sychravo, inak fajn.
Ale som napapaný
Ocooooo, chcem uz soferovat. 👶
Úsmev ☺️ ako dar 🎁
Mladý má červené Ferrari a ocko vzadu červenú Škodovku 😂
Chvíle na zubatom slnku 🏞️
Už ubehlo 2.5mesiaca, čas nezastavíš, ani nespomalíš.
milý delfín 🙂 https://www.facebook.com/havkostredny/posts/245...
Ockov krumplík 🥔 a maminkin anjelik 😇
Keď som mala 6 mesiacov, mama ma dala do jasličiek a vrátila sa do práce.
Každý boží deň ma vyhadzovala von na dvor hrať sa s deťmi. Nekúpila mi hneď všetko, čo som chcela, každú jednu vec som si musela zaslúžiť.
Keď som nepozdravila susedku, dala mi takú poza uši, že sa mi v hlave zahmlilo. V autobuse som musela pustiť každú babku, tehotnú a chorého človeka, inak bola "odmena" rovnaká, ako v prípade nepozdravenia.
Odvrávať mame som skúsila len raz - prvý a posledný. A raz otcovi a to bolo ešte horšie.
Už od prvej triedy ZŠ som musela chodiť do potravín pre mlieko, maslo a vianočku a vodiť mladšieho 4-ročného brata do škôlky. A musela som každý víkend vysávať, utierať prach a keď nestíhala, aj umývať riady.
V reštaurácii sme museli s bratom sedieť slušne, spôsobne pri stole.
Neexistovalo, aby sme po reštaurácii lietali s krikom popod nohy ostatným stolujúcim, rozlievali po stole malinovky a ohadzovali sa hráškom. Tatko by nám spravil zo zadku rešeto.
Žila som v športovej rodine a tak sme s bratom od malička museli chodiť na tréningy a športovať. Nie nebola odpoveď.
Keď som v škole odvrávala učiteľke, tatko mi naložil, až ma zadok bolel. Nie, ani raz nebol vynadať učiteľke, aj moji rodičia dostatočne chápali, že to JA som neposlúchala. Nie učiteľka...
Do školy ma nevozili, kúpili mi električenku. Vraj ma vedú k samostatnosti.
Na telocvik som chodiť jednoducho MUSELA. Nikdy mi žiadne ospravedlnenky nenapísali. Neustále mi opakovali, že aj vďaka telocviku zo mňa niečo bude a že hlavne budem zdravá. A menzes nebola výhovorka pre nikoho, akurát pre jednu z mojich spolužiačok, ale tá ho vždy tri dni preležala na infúzkach. Vyhovárať sa na soplík a bolesť hlavy som radšej ani neskúšala.
Na obedy som chodila do školskej jedálne. A vôbec nikoho nezaujímalo, že nemám rada pľúcka na smotane a šalátovú polievku. Čo mi naložili, to som zjedla, lebo aj v tom tanieri som videla otcovu nasratú tvár. Nevarili nám bio ani raw, napriek tomu nikto v triede nemal histamínovú intoleranciu, alergiu na lepok, ani na mlieko. To bol asi čistý zázrak! MOžno vo vedľajšej niekto mal, ale to fakt neviem.
Všetci sme boli zdraví (výnimka potvrdzovala pravidlo), neboli žiadne chrípkové epidémie a masové uzatváranie škôlok a škôl sa nekonalo. Akurát raz, aj to boli uhoľné prázniny, lebo prišla fakt riadna zima a nenasypalo nám pol metra, ale rovno meter a pol snehu. Ježiš, to bola radosť!
Keď niekto dostal v škôlke osýpky, všetky ostatné mamičky chodili k pacientovi na návštevu s deťmi, aby to mali čím skôr za sebou. Aj ja som bola na návšteve s mamou. Tri krát, kým som ich konečne dostala.
Školské lekárky nás nevypisovali na péenku vždy, keď sme si prišli zavzdychať, že nás niečo bolí, tie v sekunde vedeli, že sa chceme uliať. A ešte to aj nahlásili rodičom, takže sme to doma schytali tak, že sme si deň nesadli. A hneď sme boli zdraví! A keď niekto fakt dostal nejakú chrípku, trvalo to týždeň, a do školy nás hnali piatou kozmickou.
Ihriská sme mali pod barákom. Naši tatkovia nám dokonca každú zimu postavili klzisko. Rovno pod oknami. Hrali sme sa, kričali, smiali sa a nikto zo susedov s tým nemal problém. A to neboli ani plastové okná...
Nikto v paneláku nemal problém s oslavami narodenín, menín, opravami bytu, kachličkovaním u susedov, psíkom v domácnosti, kanárikmi, cvičením na klavír, umývaním schodišťa a odkladaním topánok pred dverami. Pochopíte to ???
A keď sa chalani pobili na dvore, normálne nikto nevolal policajtov! Vyprášili im nohavice remeňom. Každému jeho vlastný tatko. Alebo mama. Aby si to zapamätali.
Nemali sme mobily, takže sme sa doma museli hlásiť presne načas. Kriste, to bolo čoro-moro, keď sme došli neskôr!
Na zápal hrdla sme dostávali zmrzlinu, na svalovicu acylpirín, na kašel cibuľový čaj a na vyvrtnutý členok octanový obklad.
JA NORMÁLNE PREMÝŠĽAM - AKO SOM TOTO MOHLA PREŽIŤ ??? 🤦♀️🤦♀️🤦♀️🤦♀️🤦♀️🤦♀️🤦♀️
P.S. Zase nemlátili ma denne hlava-nehlava za všetko. Aby ste si nemysleli. Ale občas som si fakt zaslúžila, uznávam 😄
Prehľad čoho sú naše ratolesti schopné a s tým spojené radosti a starosti
Tento vtip vam odpali dekel ☢️ ☣️⛔😂😂😂😂🤣🤣🤣
Nikdy som nechápal, prečo sú sexuálne potreby muža a ženy tak rozdielne. Všetky tie povedačky o Marse a Venuši…. A tiež som nikdy nerozumel tomu, prečo muži myslia hlavou a ženy srdcom.
Minulý týždeň sme šli s manželkou do postele. Začali sme sa pod perinou navzájom dotýkať a hladiť sa. Už som bol pekne nadržaný a myslel som si, že je to obojstranne a že je to jednoznačné nasmerované na sex.
Ale presne v tej chvíli mi manželka hovorí:
„Počúvaj, ja teraz nemám žiadnu chuť na sex, mam chuť len na to aby si ma poriadne objal, jasné?“
Odpovedal som:
"Čoooooo?"
Na to mi odpovedala zázračnými slovíčkami:
„Ty nevieš proste zaobchádzať s emocionálnymi požiadavkami ženy.“
Tak som to vzdal túto noc som musel zaspať bez sexu. Nasledujúci deň sme išli s manželkou do nákupného strediska chodiť po obchodoch. Díval som sa na ňu, ako si skúša troje nádherné, ale drahé šaty. Pretože sa nemohla rozhodnúť, povedal som jej, nech si vezme všetky. Neverila vlastným ušiam a motivovaná mojím plným porozumením hneď kula železo, pokiaľ bolo žeravé.
„Miláčik, k takým šatám ale potrebujem nutne nové topánky, už viem, aké by sa mi hodili, ale až 500 eur.“
Povedal som jej na to, že má absolútnu pravdu, a nech si ich samozrejme vezme. Potom sme išli okolo klenotníctva. Vrazila mi šaty a topánky do ruky a zmizla vnútri. Vyšla s nádherným náramkom vykladaným diamantmi. Súhlasil som a pochválil jej vyberaný vkus.
Keby ste ju videli… Bola nadšená, na vrchole blaha. Asi si myslela, že som sa zbláznil, ale v tom momente jej to bolo v podstate jedno. Myslím, že som jej svojím súhlasom totálne nabúral jej filozofickú schému. Bola už ako v extáze a možno i sexuálne vzrušená. Ľudia, vyraz jej tváre bol neuveriteľný, to by ste museli vidieť!
A v tom okamžiku mi svojím najmilším úsmevom hovorí:
"Už som spokojná, teraz môžeme ísť k pokladni!"
Bola to makačka nezačať sa smiať, keď som jej odpovedal:
„Nie, nie, miláčik, myslím, že momentálne nemám žiadnu chuť na to, aby som všetky tieto veci zaplatil.“
Zbledla ako krieda a možno ešte trochu viac, keď som dodal:
„Mám chuť len na to, aby si ma poriadne objala.“
A keď začala prskať od jedu, prišiel posledný majstrovsky kúsok:
„Ty nevieš proste zaobchádzať s finančnými možnosťami muža.“
Myslím, že tak do roku 2022 nebudem mat žiadny sex…
O supermatkách
Když se mi narodil "Daník", potkala jsem typ lidí, o kterých jsem neměla ani tušení: Supermatky.
Jak je poznáte? Přijdete k nim domů, mají perfektně uklizený byt. Nikde ani smítko, parapety jsou krásně čisté, v knihovně ani stopa po prachu a z podlahy můžete jíst. Také ona je perfektní. Nikdy není rozcuchaná, nenosí vygajdané tričko (které vytahalo dítě, jelikož se pořád sápe do výstřihu), nehádá se s manželem a vůbec nikdy jí neruply nervy. Ale nejdokonalejší je dítě. Všechno dělá s předstihem tabulek. Na bříško se otáčí ve 3 měsících, samo chodí v osmi, předvádí zvířátka, žvatlá slůvka (v době, kdy vaše dítě řekne maximálně tak „Gí“). I přes používání dudlíků, lahví, brček a plastových lžiček, nikdy nemělo bojkot kojení. A samozřejmě je hodné. Nedělá scény. Nevyžaduje kojení na veřejnosti, jelikož se kojí dle intervalu, nikdy nepláclo cizí dítě lopatkou po hlavě, nikdy nevzbudilo nebohého otce tím, že ho hryzlo do palce u nohy. Je také velmi čistotné, nemá fleky na bodýčku, a co se vylučování týče, kaká do nočníčku, nikdy se nevydělalo na nejdražší koberec v bytě a nikdy ho nenapadlo óňo rozmatlat po pračce do tvaru kruhu.
Člověk tam přijde, případně o ní čte a připadá si jako neschopná matka. S tím, že moje dítě není tabulkové, jsem se už smířila, ale když jsou to „prohry“ na všech frontách, tak se člověk ptá, co dělám vlastně špatně?
Překvapivá je odpověď, že pravděpodobně nic. Faktem je, že my lidi chceme vypadat před druhými lépe. A tak je docela dost dobře možné, že před návštěvou 3 dny šůrujeme byt, sebe a vlastně i dítě, o nedostatcích nemluvíme a zároveň se maminky rády chlubí, co dítě už umí. Jenomže tímto vlastně nevědomě zvyšujeme ten tlak na tu druhou (a vlastně i na sebe) a vlastně na kohokoliv, kdo přijde. Chtě nechtě, každý aspoň trochu srovnává. Ale přitom nemusíme vypadat dokonale, ani byt nemusí být dokonalý. Nemusíme se chlubit, co všechno se dítě naučilo, můžeme sdílet i nezdary nebo dětské lumpárny. Mimochodem, když už jsme u těch lumpáren, většina výše zmíněných v prvním odstavci se u nás v domácnosti opravdu stala, snad až na tu lopatku, ale věřím, že i to je otázkou času.
Řekla bych, že každá matka ze sebe dokáže udělat supermatku, i když jí není. Každý má něco, co může natolik vyzdvihnout oproti druhému, že si druhá strana může připadat neschopně. Jenže to chce určitou míru empatie. Když mám kamarádku, která je nešťastná z toho, že její dítě nejí, neměla bych vyzdvihovat, že Daníček sní všechno olivou počínaje, kojením konče.
Ale jsou děti, které se věci nenaučí tak snadno, jako jiné, i když se maminka opravdu snaží. Mám-li mluvit za sebe, hodně špatně jsem nesla, že Daník stále nechtěl chodit sám a každý se v okolí ptal, jestli už chodí. Nakonec chodit začal, ale mezi posledními v jeho věku. A stále dost špatně nesu, že ještě nemluví, byť vím, že rozumí, když chci, aby něco přinesl, tak to přinese, ale mluvit, to ne. Mám pak pocit, že je to tím, že se mu nedostatečně věnuju, ale málokdo ví, že pokud chci, aby se cokoliv nového naučil, musím mu to opakovat do zblbnutí cca 3 měsíce a až pak se novému kousku naučí.
A pak tu jsou i věty, kdy někdo totálně přestřelí a matku dokážou úplně shodit. Jako např. když jsme chodili na rehabilitace, tak jsem kohosi potkala a říkala, kam jdeme, a dotyčný odpověděl: „Hm, tam chodíte kvůli opožděnému vývoji, že?“ Možná kvůli těmto lidem vzniklo pořekadlo, že člověk má nejdřív myslet a až potom mluvit...
Druhou věcí, jsou média. Xkrát jsem na diskusích potkala ženy, nad kterými zůstával rozum stát. Ženy, které kojí PŘESNĚ dle harmonogramu, takže si výlety ven pečlivě naplánují, aby náhodou nekojily venku. Taková, kdyby bydlela v Klimkovicích, si zajde maximálně do sámošky a drogerie nebo dojede autobusem na Svinov, podívá se, jak vypadá nádraží a zas pofičí domů. Víc nestihne. Na celodenní výlety nechodí, tento luxus si dopřávají bezdětní a biomatky. Nebo taková, která nekojí ani před manželem, protože jí to přijde nechutné (ano, i takovou jsem potkala). Nebo ženy z Výměny manželek. Ten pořad nesleduju (popravdě nemám televizi, viděla jsem pár dílů kdysi dávno). Ale kamarád mi to kdysi pěkně shrnul, že většina konfliktů je tam pořád o tom samém. Dají dohromady ženu, která nemá jinou zábavu než šůrovat byt celý Boží den. A druhou, která pořádek až tolik neřeší, ale chce se realizovat jinde. Má třeba nějaké koníčky nebo je pro ni důležitější jít s dětma ven než uklízet kuchyň. Žena 1 celou dobu pomlouvá druhou, že je bordelářka, snad z pocitu, že je sama vlastně absolutně nezajímavá a bez jakýchkoli koníčků, nakonec se v závěrečné fázi ještě pohádají.
Jenže reálně nejde udělat, aby žena vypadala perfektně a zároveň měla blýskající se byt a dokonalé děti a ještě k tomu nějaké koníčky (a po mateřské ještě k tomu práci). Chtě nechtě, člověk si musí zvolit, čemu dá přednost a co půjde trochu stranou.
Takže ano, žena 1 sice má perfektní byt i svůj zevnějšek, ale je to na úkor toho, že sama nemá žádné zájmy, je tak trochu nudná a stává se i to, že jdou stranou i ty děti.
Pro tu druhou je důležitější ta seberealizace třeba ve vlastních koníčcích, které - světe div se - i matky na mateřské mají nebo se věnují dětem. Nikoliv bytu. A pak z toho plynou pomluvy, že je bordelářka a paradoxně vznikne tlak na tu, která se nějak realizuje, aby s tím přestala a místo toho uklízela. (Obráceně se to kupodivu moc nestává)
Ten tlak společnosti je dost velký, je velký i na muže, ale na ženu ještě 3x tak větší tím, že stejně jako muž se musí realizovat i profesně. Na matku ještě větší, protože jí přibyla i další povinnost s péčí o dítě, ale i nepsané společenské povinnosti jako nutnost vařit vždy domácí stravu atd. Nedělejme si to ještě těžší. A tak, až k vám přijde návštěva, nemusí se byt úplně blýskat. Nehrajme si na Stepfordské paničky. Můžete si i postěžovat, co ten váš muž nebo dítě zase provedl. Netvařme se, že jsme dokonalí, protože nejsme. :D 🙂
Pre všetky “ biomatky!“ Konečne niečo, čo sa dá čítať! Som zdesená, úplne najviac z mamičiek dnešnej doby. Ďakujem môjmu exmanželovi za tú nehodu, ktorú spôsobil pred štrnástimi rokmi a ktorej výsledok je mimochodom dokonalý… Že to bolo v dobe, keď som bola mladá, sprostá a neuvedomelá, keď som neriešila nič, len som sa tešila, kedy si budem môcť obliecť rifle na traky. Krásne to časy. Výbavička spočívala z dupačiek, košieľok a čiapočiek, postieľky, kočiara a fusaku a troch fľašiek s cumľom. Keď sa mi narodilo to moje malé vrešťadlo, na trhu bola jediná kniha o matke a dieťati s orientačnými tabuľkami, kedy môže jesť banán a mäso a ryžu. Internet chvalabohu, ešte nebol v plnej paľbe, klasické kontroly u lekárky, bolo treba očkovať, jasnačka, pich sem pich tam, dieťa mi nezdebilnelo, antibiotika ho nezabili, ani fimoza ho nezniesla zo sveta. Detskú výživu sme varili doma, z piatich kilov jabĺk a kila cukru som mu naklochnila na polroka. Zemiak s mrkvou, uvarený za neuveriteľných sedem minút, príprava obeda dokopy 10 minút. Môj syn žije, je zdravý, krásny, múdry, už aj chlpatý, skutočne je bez závady. To len tak stručne na okraj. Idem k veci.
Písal sa rok 2001. Teraz, keď počúvam tehotné ženy.. Ku*va, to čo je? Čo tehotné – to je ešte znesiteľné,ale mamičky, čo majú miminá, hlavne tie po 30-tke, ty vole, tak to je riadny záhul. Uhýbam sa debatám s nimi, lebo ja by som sa dostala do konfliktu. Odhliadnuc od strašne životu nebezpečných povinných očkovaní, ktoré hromadne bojkotujú už v treťom dni tehotenstva, kedy sa už mimochodom začína veľmi aktívna príprava na dieťa cez google. Každého osobný názor… Ja píšem ten svoj, keby ste mi tu chceli dávať kázania, koľko chémie je v očkovacích látkach…
Keby ste nemali internet, viete tak ho**o a dáte si dieťa zaočkovať aj očkovacou látkou pre čivavy. Keď ho zaočkovať nedáte a drapne ho rubeola alebo kera Maria, potom som zvedavá na vaše presvedčenie… Ale nie o tom som chcela. Vrátim sa k tretiemu dňu tehotenstva, keď už druhý pásik na teste úplne zmodrie, staviame predsa na istotu. Čítanie recenzií na kočiare, najlepšie, najnovšieho typu za tisíc eur, čo je veľmi praktické a ekonomické, vzhľadom na to, že tam dieťa bude pol roka. Ďalej by bolo veľmi hodne, aby malo kresielko, najlepšie vibrujúce a samokŕmiace 🙂 a hlavne z nezávadného materiálu. Najlepšie z BIO stromu z dažďového pralesa, nech nezvetrá.
Fľašiek s cumľom minimálne 11, lebo však ja budem taká unavená, že to sa nebude dať stíhať umývať. Zabudla som na sterilizátor na fľaše, ten je veľmi dôležitý a ešte jeden osobitný, na cumle. A o tých vysielačkách s kamerami nehovoriac, hlavne ak je dieťa v izbe cely čas s nami, treba mať aj senzor pohybu a dýchania, treba byť v permanentnom strese počas celého dňa, keď sa dieťa v spánku pohne. Ďalej treba sledovať každý deň novinky na nete a čítať, čo je škodlivé vo vzduchu, vo vode, v jedle, vo vlhčených obrúskoch,všade. Pozor, baktérie ženy! Nastáva obdobie prikrmovania. Ostro sledované etikety na vami obľúbených polotovaroch. OMG, samé éčka, ideme na BIO.
Všetko musí byť BIO. Duchaplné diskusie na mamičkovských fórach. Keď čítam vetu: „Ahoj mamule, malinká má soplík a stále mrnčí, čo poradíte??? Ahojkyyyyy“ Čo ti j**e? Však jej odsaj nos a pochop to decko, že aj ty keď máš sopeľ si nasraná. Úplná j**a pre mňa: „Kúpila som malej bioplienky, také z plátna…“ BIOPLIENKY?? WTF?? Akože bio, že doma si vypestujem konope, usuším, vymlátim, utkám a ušijem, hej? Môj ty bože, ženy, a potom zadre mamička, že: „Neprebaľuj ešte malú, však ten pásik na pamperské nezmodral, to vydrží aj 6 hodín.“ Ale žereme bio jablka, lebo majú etiketu. Potom hromadné náreky, aké je strašne drahé mať dieťa – no bodaj by nebolo, keď vám niektorým BIO drbe. Doba je možno vyspelejšia, ale matky sú oveľa lenivejšie uľahčovaním si života, sústredením sa na číhajúce nástrahy sa ukracujete o zážitky.
Pamätám si, ako som drbla plienky na vývarku a vytiahla vreckovky 🙂 🙂 🙂 Ja len toľko, že zbytočne sa pohoršujete, že niekto na fb napíše, že v tubičke od detskej výživy našiel pleseň, že keď dával niekto dieťaťu výživu s mäsom a brokolicou, nájde tam vlas, že Marťankovia deťom nepomáhajú. Ste to ženy vy, čo si uľahčujete život. Idem, kúpim. Vibrovacie kresielko? Na čo? Posadím na gauč, podopriem vankúšom. Sterilizátor? Na čo? Prepláchnem horúcou vodou. O odsávačkách na sople a neviem akých značkových pos*aných fľašiach ani nehovorím. Nie vždy je všetko cool a trendy zdravá, správna voľba. Se*te sa na bioživot a majte deti občas dogrcané, zasoplené a špinavé od piesku. Nepanikárte, keď zje malú húsenicu. Týmto všetkým okolo sa uberáte o obyčajnosti života. To mi len tak dnes napadlo. Že bioplienka… Pre biohovno… Mier na zemi. Amen.
ked som sa narodil 21,11,2017 cisarskym, koli preeklampsii o 4t skorej, vazil som 2600g a meral 51cm .
24,1,2018 na poradni vážený som už mal 5370g
