Těhotenství-Nejkrásnějších 9 měsíců v životě ženy

1.měsíc
Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný vzduch
a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to lepší
než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak fyzicky
odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se pozvracím.

\"Těhotenský test,\" odpovím na otázku lékárnice, co si přeju. Mám
mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych
se neskácela.
Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to pak doma
jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.


2. měsíc
Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní
boj: když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se
pozvracím.
Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku otevře,
pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju
se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to.
Rychle otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi
slzy do očí a ženu k oknu to rozdýchat.
Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na dopoledne vyhráno. Snídám bílý
rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co dopoledne snesu k jídlu.
Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do lednice a zrak
mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil manžel na večer na
opékání.
Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím
záchod, pustím si na hlavu studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat.

První, co uvidím po otevření dveří na dvůr, je hromádka od našeho
štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem vyložená z kuchyňského okna, zhluboka
dýchám a přemýšlím, že bych měla něco sníst. Jediné, na co jsem schopná
pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem a bílá káva. Stojím před
ledničkou..........

Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli,
hlavu jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám.
Asi bych měla něco sníst..........

Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech:\"Cos tady
celý den dělala?\" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: \"Blila\"

Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán
ledničku a volá na mě: \"Co máme k jídlu, maminko ???\"


3. měsíc

Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám
konečně těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry,
abych přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a
vyhrožuju poblinkáním sesterny.

Směje se a povoluje mi trochu vody.

Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho
domu.
\"Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?\", vyzvídám na každém.

Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na
opalování, hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva.
Jediné, co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo.
Opuchly mi nohy a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného
druhu. Večer k nám přišlo pár známých na grilovačku.
Cpou se masem a mají odporně mastné brady a prsty. Maso odporně
smrdí.
Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je synovi, který mlaská a omastek mu
teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se vrátím, úplně bílá, syn si mi
sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama a zeptá se mě: \"Copak je maminko?\"


4. měsíc

Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel,
příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani
trochu mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila
všechno, co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a
ten kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se
pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně.
Sobec jeden hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase
zajímají až moc...
Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno
rozkopat. Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám
asertivně vysvětlovat, že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na
celé kolo, že už toho mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že
vůbec.
Vztekle kopu do balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice,
kde se vzteky rozbrečím. Slyším, jak manžel potichu vysvětluje:
\"Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc zlobit...\" \"Tak
dobže,\" odpovídá syn a já pro změnu pláču dojetím......

Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej
v obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u
každé zprávy pláču. Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní
akci, protože mě k pláči dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle,
kam jsem se synem dorazila na doják Perníková chaloupka.
Večer pláču,protože babička s dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a
povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, že se vybourají.
Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci.
Manžel konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu
sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková
reklama už ani nevím na co, zřejmě na polévky od Vitany.
Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní
gumové punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že
mám nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové
červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než
zemřel.
Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje
děti sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu , nějakou pipku s
pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si
na mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po
holení nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.


6. měsíc

Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech.
Ukázalo se, že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají.
Dělají se mi podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě
lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého
měsíce s sebou stále nesu lišej na bradě, gumové punčochy a pipku s
pevnejma prsama. Žárlím na všechno, co je ženského rodu.
Prohlížím se v zrcadle a vidím jakousi rozplizlou ropuchoidní
maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým obličejem, pletencema žil na nohách a
obrovským břichem. A pak vidím všechny ostatní sexy ženy a dívky,
sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné. Manžel při pohledu na mé
svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících těhu při pohledu
na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale matka.
V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech
(slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se
začínají stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím
jak lokomotiva. Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu oteklé.
(Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel
vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pevnoprsařkama.
Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce...


7. měsíc
Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala
jsem ale pro změnu znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji,
málokdy to totiž vůbec stihnu doběhnout na záchod.
Taky k nám přišel Mikuláš s čertem. Čert zahudroval a zachrastil
řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, tuto reakci asi čekal
spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich odchodu vážně pokyvoval
hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně došlo, že jsem celý
rok zlobila a začala se po právu bát. Pak mě se synem společně
uklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti nechtěl. Těžko
už mi někdo někdy uvěří,že mě k pláči dojal strach spatřený v synových
očích. Novinkou pro tento měsíc je absolutní neovládání svěračů. Zakašlu,
kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout. Lehkou ostudu jsem
udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova smíchy počurala, naštěstí
tam byli jen naši nejbližší známí... Navíc mě trápí střevní problémy, což
je společně s předchozím problémem dost vražedná kombinace. Nejlepší je
pro mě vůbec nevycházet z domu,v době předvánočních nákupů dost
problematický úkol.

8. měsíc
Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit,
že červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené
po okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím,
jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat.
Zmizel mi lišej z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné.
V kabelce musím pořád nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo
sežehne.
Praskly na mně moje těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty
mi zase hrozně kloužou po břiše dolů a následně spadnou úplně.
Musím na nich teda nosit kšandy, což sice slouží k výbornému
pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna dvakrát nadšená
nejsem.
Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela dopnout kozačky,
což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné.
Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka
vpravo nahoře. Takový lehce destrukční měsíc.

9.měsíc
Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé
(dva) prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak museli odříznout i s
prsty.
Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných
akrobatických prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógu
při nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na
pravé noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouho
problémy, pak jsem ale našla výborný způsob - nutné asi půlhodinové
rozcvičení zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a
krční páteře: V široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé
noze šikmo tak, aby břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a
netlačilo se.
Zkroutíte hlavu tak,aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém
rozcvičení je možno v této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou
variantou je pomalu kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst.
Třetí variantou je návštěva pedikérky.

Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého
jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9
měsíců prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé
nálady, propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty
patičky, které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to
břicho zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat.
Bezděčně nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato.
Netrvá to ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky
těhulky neodbytný pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné
období, no řekněte.......