Proč „rané vzdělávání“ nepomáhá

Proč „rané vzdělávání“ nepomáhá

Zveřejněno: 30. 1. 2016 0:57 | Napsal Moudrá Kočka

Děti by měly začínat školu později, nikoliv dřív, odhaluje kanadský vývojový psycholog dr. Gordon Neufeld. „Brzký vzdělávací program“ pro malé děti nemá žádné výhody, dodává. Tak proč se vlády snaží jít přesně opačným směrem?

„Chci si být jistý, že se můj syn naučí vycházet s ostatními,“ říká jeden rodič. A další by dodal: „Má dcera je stydlivá. Chci, aby byla s ostatními dětmi, aby vyšla ze své ulity.“ A třetí by mohl nadšeně říci, že jeho dítě miluje všechny své kamarády ze školky: „Nemůže se dočkat, až s nimi zase bude moci trávit čas!“

To jsou jen některé věcí, které rodiče zmiňují, když se baví o výhodách sociálních zařízení, které jesle, školka a celodenní školka zajišťují. Rodiče se oprávněně obávají, jestli jejich děti budou vycházet s ostatními.

Nicméně, je to pravda, že by brzká interakce s vrstevníky zlepšovala socializaci malých dětí? Kanadský vývojový psycholog Dr. Gordon Neufeld říká, že v tomto případě to tak není, obzvláště když je dítě posíláno do „sociálního“ prostředí dříve než je připraveno.

Gordon Neufeld

Definice socializace

Slovo socializace může pro každého znamenat něco jiného.

Ohledně malých dětí, Dr. Neufeld vyjasňuje jednu věc, co socializace není: „Pravděpodobně největší mýtus, který se vyvinul, je, že socializace se sobě rovnými jedinci vede k socializaci.“

Vývojový psycholog Urie Bronfenbrenner také upřesňuje, co není socializace: „Mělo by být jasné, že být socializovaný nemusí nutně znamenat také být civilizovaný. Nacistická mládež byla také produktem socializačního procesu.“

Socializace ve výchově dětí znamená poskytování dítěti prostředí, aby zapadlo do společnosti, aby mohlo vyrůst a dozrát a stát se přínosným dospělým, který může komunikovat s ostatními v komunitě s respektem, ať už je to v práci nebo doma, s kolegy, rodinou či přáteli.

Téma úspěšné socializace se pravidelně dostává do mediálního zájmu obzvlášť, když se objeví zpráva o šikaně.

Pro doktora Neufelda a jeho kolegy na Neufeldově institutu je socializace mnohem komplexnější než jednoduše být schopný vyjít dobře s vrstevníky. Socializace zahrnuje schopnost vyjít s ostatními a zároveň být upřímný sám k sobě.

Dr. Neufeld popisuje učitelku, která není schopna vyjádřit svůj pohled na věc ze strachu, že způsobí konflikt. Představte si poradu, kde si dotyčná  učitelka raději zvolí, že zůstane zticha než aby vyjádřila nesouhlas. Tohle může vyvolat dojem, že je „opravdu milá“ a že je schopna s ostatními vycházet – něco podobného může říkat i svým studentům. Realita je však taková, že není schopná držet se svojí vlastní identitou, pokud by měla čelit konfliktu.

Neustálý souhlas a to, že je někdo stále milý, ve skutečnosti skrývá nezralost. „Musíte být dostatečně odděleni, aby jste mohli být se sobě rovnými, aniž byste ztratili svou osobitost,“ říká dr. Neufeld.

Dodává, že ten, kdo vždy „vychází“ s ostatními není schopný zvládat diplomacii aniž by ztratil svou upřímnost. Jestli tato forma zralého sebevyjádření je těžká pro dospělého, o co těžší to musí být pro děti?

„Předčasná socializace,“ říká dr. Neufeld, „byla vývojovými psychology vždy považována za největší hřích ve výchově dětí… když dáte dohromady děti předčasně, dříve, než jsou schopny držet samy při sobě, stanou se jako ostatní a jejich individualita je spíše zničena než zdokonalena.  

Vazba

Jeden z problémů, který vyvstává, když je hodně malých lidí v prostředí instituce, je orientace na vrstevníky. To znamená, že se malé děti navazují na své vrstevníky spíše než na dospělé.

Koncept vazby, který vyvinul především psycholog John Bowlby, představuje instinkt, který způsobuje, že se dospělí starají o děti a že děti jejich péči přijímají. Úspěšná brzká vazba je nezbytná pro emocionální vývoj. Dle Bowlbyho je vazba tendencí lidských bytostí navázat silná láskyplná pouta s konkrétními lidmi.

My lidé jsme vysoce společenská stvoření. Ale některým vztahům udělujeme vyšší prioritu a jsme velmi vybíraví, kdo získá tuto pozici. Smysl pro sebe si vyvineme právě díky těmto spojením.

Co je však důležité, osoby, se kterými máme přednostní vztahy (lidé, které nejčastěji vidíme a opravdu je milujeme) by tu měli být trvale. Nejedná se o lidi, kteří by měli zmizet z našich životů a silné vazby není něco, z čeho by měly malé děti „vyrůst“.

To je jeden z důvodů, proč zaměstnanci jeslí a školek nemohou nikdy napodobit potencionální sílu rodiče: Práce je práce a zaměstnanci mění města i práce s určitou pravidelností.

Helen Ward je předsedkyní nestranné skupiny zvané Kids First Parents Association. Zdůrazňuje, jak jsou vazba a socializace provázány. „Aby děti mohly vyrůst v dospělé bytosti, jakými bychom chtěli, aby byli, musí trávit čas s dospělými, na které jsou navázány, ne na podobné nezralé vrstevníky“. A pokračuje: „To znamená, že když odejmeme tuto postavu pryč – kvůli smrti, nemoci, rozptýlení, jeslím/školce nebo když je narušen vazebný vztah – a je nahrazen vrstevnickou vazbou – pff – děti budou jako čerti, protože to „zdánlivé“ socializované chování je jednoduše kopírování, nevychází ještě zevnitř. Vyvíjí se, ale také se může nevyvinout.

Jestli si toho rodiče nejsou vědomi, můžou si tento negativní vývoj interpretovat jako pozitivní. Tříleté dítě se nemůže dočkat, až bude se svými kamarády ve školce může totiž znamenat, že se dítě navázalo na vrstevníky namísto rodičů, protože když máme na někoho vazbu, tak nás to nutí chtít s dotyčným být.

Problémem je, že čím více je dítě navázáno na vrstevníky, tím méně je navázáno na dospělé a to může vyústit v to, že se děti stanou velmi nepřátelské vůči rodičovské výchově nebo vyučování.

Kulturní zplošťování

Když malé děti tráví moc času se svými vrstevníky, budou imitovat znaky těch, kteří je obklopují. Dr. Neufeld mluví o výsledku jako o „zplošťování“ kultury. „Máme tu dnes dětskou kulturu. V Evropě je krize, že děti se neintegrují do většinové společnosti a v Severní Americe je tento trend také.“

Otázkou může být také jestli se nevčleňují do nové většinové společnosti, která je také zcela nevyspělá. „Děti nyní mají zapadnout do společnosti, která se sama nereprodukuje a ne přináší nic větší společnosti jako celku,“ říká dr. Neufeld.

Podpora rozmanitosti

Rozmanitost – vytvoření, respektování a svolení vzkvétat – je jeden z dnešních nejpopulárnějších výrazů, i když to tak upřímně neděláme. Nicméně umístění dítěte s jejich nedovyvinutými osobnostmi do pečovatelské služby na dlouhé hodiny, když nejsou schopné „udržet“ si své vlastní výjimečné a unikátní osobnosti, to vytváří stejnost, ne individualitu.

To je například jeden z důvodů, proč se rodiče rozhodnou posunout vstup do školy. Ve skutečnosti, většinu kanadské historie, děti nedocházely do žádných tak zvaných „raných vzdělávacích programů“, škola začínala až v šesti letech.

Ironicky, někteří zastánci homeschoolingu se pro něj rozhodují právě z důvodu, aby proběhla vhodná socializace. V své knize Domácí vzdělávání a otázka socializace (Home Schooling and the Question of Socialization) autor Richard G. Medlin zdůrazňuje, jak zdravou socializaci zažívají ti, kteří se vzdělávají doma. Píše: „děti vzdělávané doma se účastní denních rutin ve své komunitě. Rozhodně nejsou izolovány; ve skutečnosti se stýkají – a jsou si blízcí – s velkou sortou lidí.

Jiný výzkumník, Larry Edward Shyers, srovnával děti vzdělávané doma a ty v tradičních školách pro svou doktorskou práci na univerzitě na Floridě. Zjistil, že ohledně sebevědomí, tam nebyly žádné rozdíly.

Problém s dětmi, které byly vzdělávané ve škole je, že mohou být prchliví ve svých kamarádstvích. „“Kamarádi“ dítěte nejsou opravdovými „přáteli“ v žádném smyslu toho slova. Nejsou to zralé bytosti, které by mohly unést bolest druhého člověka nebo rozdílnost názoru. Vrstevníci chtějí, abyste byli stejní jako oni,“ říká Ward.

Došla k závěru, že výsledkem je méně individuální vyjadřování a menší osobní růst.

Zrušení smyslu dětství

Kdysi v roce 1988 psycholog David Elkind napsal knihu Uspěchané dítě (The Hurried Child), kde říká: „procházíme jedním z období v historii, jako byly první dekády průmyslové revoluce, kdy jsou děti nedobrovolnými oběťmi společenského převratu a změn… Dnešní děti se staly nedobrovolnými a neúmyslnými oběťmi ohromného stresu.“

Elkind se obával, že se s dětmi začne zacházet jako s malými dospělými. V dětství,která má být replikou dospělosti, vyvíjejí pečovatelské instituce a školky na děti tlak na akademičnost. Dětské sportovní týmy mají profesionální uniformy a slabší hráči jsou vyřazeni. Dětské oblečení vypadá jako dospělácké. Pokud se potýkal Elkind s tímto problémem někdy před více než dvaceti lety, situace se moc nezměnila.

Je stále více důkazů, že nejmenší děti podléhají standardům Raného vývojového plánu. (Early Development Instrument EDI). Pod záštitou zlepšování výkonu dětí, žádá EDI od učitelů odpovědi na hromadu velmi subjektivních otázek ohledně dovedností dětí, fyzických, akademických i emocionálních a potom je zařadí jak a v čem jsou děti pozadu.

Aktivisté používají tento vadný výzkum k tomu aby vytvářeli větší nátlak na výukové programy pro čím dál mladší děti. V Ontariu by si poradce předsedy vlády McGuinty například přál vytvořit školy jako střediska, kde budou moci být děti ponechány celý den, pokud možno celý rok, aby získaly lepší školní průpravu.

Když Francois Legault (z Koalice pro budoucnost Quebecu) nedávno navrhl, že střední školy by mohly mít pracovní dobu, která začíná v devět a končí v pět večer, někteří to shledali jako provokativní. Realita je taková, že spousta středoškoláků v před- a poškolní  péči už zažívá takové pracovní dny a to samé by se dalo říci o batoleti v jeslích. Dětské životy jsou narozvrhovány do puntíku, aniž by měly chvilku volného času na to být jen dětmi.

Proč jsme se vydali tím směrem?

Důvody jsou různé. Nicméně jeden z největších trendů současné politiky je vytváření tlaku na všechny rodiče, aby měli práci na plný úvazek.  Výsledkem je, že pracovní síla má přednost před vazbou mezi rodiči a dítětem. Kanada, která má podprůměrnou porodnost, tedy stále hledá více zaměstnanců. Když oba rodiče pracují na plný úvazek, jsou naprosto odkázáni k tomu, že jejich dítě půjde do některé z forem standardizované péče, proto se pečovatelské instituce dotují.

To však nemá moc společného s dětským vývojem. Problémem je, že když je instituční péče dotována a daně tak velké, tak rodiče mají velkou motivaci, aby tuto péči využili. V tomto bodě nemají rodiče moc možností. Nemohou dostát unikátním potřebám svých vlastních dětí, protože jejich životy byly zorganizovány tak, že oba rodiče mají práci na plný úvazek.

Když jsme se zeptali, jaký je přínos raného vzdělávání malých dětí, dr. Neufeld jednoduše odpovídá: „Nemyslím, že jsou tam jakékoliv přínosy kromě rodičovské emancipace. A rozhodně ne rodičovské naplnění. To už je úplně jiná záležitost.“

Co dělat?

Dr. Neufeld zdůrazňuje, že kdo jsou jeho rodiče má pro děti mnohem větší význam než co dělají.

Cílem tohoto výzkumu není, aby rodiče dětí v celodenní pečovatelské službě  zpanikařili. Nicméně by bylo rozumné rozumět tomu, proč tam vaše děti jsou. Někteří rodiče dávají své děti do instituce za účelem je socializovat a tohle není dle výzkumů důvod, proč tak činit.

Pro rodiče, jejichž děti musí být v pečovatelské instituci, by bylo moudré se ujistit, že je jejich pobyt výhradně soustředěn na hraní a s vazbou na dospělého. Někdy jsou to rodiče, kdo vyvíjí nátlak na učitele, aby děti vzdělávali, ve stále mladším a mladším věku. Když výsledková kartička přijde zpátky a jsou na ní špatné známky, vytváří to v rodičích další úzkosti, protože si myslí, že jsou jejich děti pozadu.

Rodiče by se měli vyvarovat jakéhokoliv systému, že všechno sedí všem. Přesně takový druh systému se snaží vytvořit vlády – aby „pomohly“ každé rodině. Tato prostředí jsou méně osobní a vzdálenější od rodičů. Dokonce ani místní základní škola nemusí být ve skutečnosti tím nejbližším místem pro vytvoření domáckého prostředí pro malé děti, když například sousedé odvedle se  chtějí postarat o další dítě se svými vlastními a když jsou sousedé dobří známí rodičů i dítěte.

Už moc dlouho byla tato forma vysoce kvalitní péče nálepkována jako „neregulovaná“, těmi, kdo se snažil vytvořit školky na školní úrovni se sdruženými zaměstnanci. A protože tato péče čelí kritice v tisku, „neregulovaný“ se stal synonymem pro „nebezpečný“. Ale Helen Ward upozorňuje, že všichni rodiče jsou „neregulovaní“ a tento samotný fakt není nic, čeho bychom se měli obávat. Rodiče by měli prozkoumat všechny možnosti péče odshora dolů – ať už státní nebo nestátní.

Existují nějaké prvky ve veřejné politice, které jsou diskutovány a pomohly by zvrátit současné trendy. Rozdělení rodinného příjmu dovoluje rodičům sdílet svůj příjem a platit menší daně. Více peněz v kapsách rodičů vždy znamená více možností volby. (…)

Pro doktora Neufelda, kapacita pro zdravé vztahy by se měla odkrýt v prvních šesti letech života. „Je to hlavní program,“ říká. „V pátém roce života, jestli vše pokračuje plynule a bezpečně, začne emocionální intimita. Dítě věnuje své srdce komukoliv, na koho je navázáno, což je neskutečně důležitá část… Nejdůležitější záležitostí je vždy vyvinout silné, hluboké emocionální spojení s těmi, kteří vás vychovávají. A na to by měl být kladen v naší společnosti důraz. Kdybychom to dělali, posílali bychom děti do škol později, nikoliv dříve.“

Zdroj: http://www.imfcanada.org/issues/nurturing-children-why-early-learning-does-not-help