Ako neznicit svojim detom zivot

Jak (ne)zničit svým dětem život

Velká část problémů v našem životě pramení z našeho dětství. To je jeden ze základních postulátů psychoanalýzy už od dob Freuda. A popravdě, dětství se více či méně dotýkají při práci s klienty či pacienty všechny psychoterapeutické směry. A víte co? Ono na tom něco je. Klíčovou úlohu v dětství přitom hrají naši rodiče. Právě oni jsou pověstnými sudičkami, které vytyčí směr, kterým se bude ubírat celý náš další život – v dobrém i ve zlém. Jak tedy (ne)zničit svým dětem život a jak se s tím pak vyrovnat z pohledu dítěte i rodiče?

Netradiční předmluva

Úvodem bych vás chtěl varovat. Tenhle text bude pro některé z vás asi hodně tvrdý. Tak tvrdý, že ve vás bude vzbuzovat emoce, a to ne nutně pozitivní. Vím, co dokáže udělat byť jen jeden z těch výroků níže s plnou posluchárnou v zásadě vyrovnaných lidí, často psychoterapeutů, avšak rodičů. A tady těch výroků bude opravdu mnoho. Dlouho jsem přemýšlel, jestli ho napsat nebo ne, ale poptávka po něm od lidí kolem mě nakonec převážila argumenty, proč ne. Nečtěte tento článek prosím v době, kdy se necítíte dobře nebo máte depresi. A pokud se vás, rodičů, tento článek dotkne natolik, že ve vás vzbudí pocity ohrožení, hoďte ho klidně za hlavu s tím, že „co o tom ten cucák ví, vždyť sám nemá děti.“ Přesto se budu snažit o to, abych měl vaši plnou pozornost co možná nejdéle.

Dítě je jednoduché, potřebuje „jen“ bezpodmínečnou lásku a přijetí

Pokud chcete pro své dítě to nejlepší, existuje v podstatě „jednoduchý“ návod – dejte mu bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Co to znamená? Milujte ho, ať je hodné, nebo zlobí, ať nosí jedničky, nebo pětky, ať vystuduje vysokou, nebo s bídou základní školu. Nic jiného od vás dítě nepotřebuje. Ve skutečnosti je tohle pro něj cennější než iPhone, iPad, anebo bezva fotky na Instagramu, a to bez ohledu na to, jak hrubě by se mnou teď třeba vaše dítě nesouhlasilo. Jenže bezpodmínečná láska neznamená, že mu dovolíte a koupíte cokoliv, co si zrovna umane. A to ani tehdy, máte-li výčitky, že ho vidíte jen o víkendech a přes den až pozdě večer, a to ještě spící v posteli. Ne, láska není v penězích, láska se kupuje časem a vašim jednáním.

Přijímejte a respektujte své dítě i s jeho snovým světem. Když vám ve čtyřech letech na pískovišti přinese „zmrzlinu,“ když se v šesti chce stát princeznou, když ve dvanácti chce jít studovat umění. Přijetí ale automaticky neznamená, že s ním budete souhlasit a rozhodně to neznamená, že budete sdílet jeho názory (ne, bábovičku plnou písku nemusíte sníst jen proto, že je to zrovna teď zmrzlina). To od vás to dítě vlastně ani nečeká. Respekt to je to, oč tu jde. Říct mu: „Co to meleš? Vždyť je to jen nějakej písek pochcanej od psů a žádná zmrzlina!“ či případně „Co to meleš, studovat umění je úplná hloupost, na práva půjdeš! Uměním by ses nikdy neuživil a skončil by si pod mostem jako bezďák, to chceš?“ je ale v podstatě totéž.

Váš čas definuje budoucnost vašeho dítěte

Asi je vám už po přečtení řádků výše naprosto jasné, že pro bezpodmínečnou lásku a přijetí je potřeba věnovat dítěti čas, moře času. Každá jedna minuta vaší plné přítomnosti, coby rodiče, se vašemu dítěti v životě několikanásobně zúročí. A není to o tom trávit s dítětem všechen čas od rána do večera a u toho si číst noviny anebo psát si s kamarádkami na Facebooku. Je to o tom být s vaším dítětem tady a teď – milující a přítomný. To je ten čas, který se počítá. „Rozvoj dítěte je možný jenom skrze lidský vztah,“ říká doc. Šturma, přední český psycholog, ředitel Dětského centra Paprsek a otec čtyř dětí.

Jenže na to, abyste mohli trávit čas se svým dítětem, být plně přítomní a poskytovat mu onen lidský vztah, však zase potřebujete být odpočinutí. A odpočinutí neznamená jen vyspalí, byť v prvním roce jeho života to tak zdánlivě může vypadat. Jenže, jak si odpočinout, když dítě často znamená brutální zásah do ekonomiky domácnosti, zejména v okamžiku, kdy na něj jeden z rodičů z libovolného důvodu zůstane sám. A co do ekonomiky domácnosti, je to vlastně brutální zásah do každého aspektu vašeho života. Brutální proto, že ať jste si to malovali jakkoliv, je to teď úplně jiné a nikdo vás na to nepřipravil.

Předurčeni k selhání

Pokud nejste zrovna superman nebo Chuck Norris, asi vám je teď naprosto jasné, že tohle prostě nejde zvládnout. Že to nejde udržet donekonečna – být fyzicky i psychicky přítomni, bezpodmínečně milovat své dítě i s tím jeho neustálým brekem, křikem, žvatláním a „A proč? A co je to xxxx?“ či s jeho průšvihy, atd., bezpodmínečně ho přijímat a do toho samozřejmě být ještě milujícím partnerem, synem/dcerou, vzorným zaměstnancem, atd. Zkuste si to vydržet byť 14 dní v kuse…

Rodičovství je těžká práce, ba co víc, je to poslání. Celoživotní. Ne, tohle nikdy neskončí. Tím, že děti vylétnou z hnízda, se o ně nepřestanete bát. Tím, že se stanou dospělí, nepřestanete mít dojem, že na ně musíte dávat pozor a že víte, co je pro ně nejlepší. Jen ti osvícenější to přestanou říkat svým dětem nahlas, ti nejosvícenější jim to pak ani nenaznačí. Smíření přichází podle vývojové psychologie až ve stáří. A to ještě nevíte, že právě z pohledu vývojové psychologie je v každém z vývojových období dítěte tisíce a jedna věc, kterou mu můžete v podstatě „zničit život.“ Často stačí skutečně málo a vaše dítě si jako nemilosrdný trestající soudce vyryje váš prohřešek navždy do svého nevědomí, a to i přesto, že se druhý den bude usmívat a vy budete ta nejlepší maminečka nebo tatínek na světě.

Proč nás děti někdy rozžhaví do běla

Ne, bezpodmínečně milovat vašeho andílka, co právě pomaloval lihovým fixem koženou sedačku za čtvrt milionu, není jednoduché. Bezpodmínečně přijímat své dítě, které přijde s tím, že právě propadlo, je ještě těžší. A co teprve dítě, které něco ukradlo nebo někoho slabšího zbilo. Všechno je to frontální útok na naše vlastní sebevědomí, naše ego, na náš vlastní pocit selhání. Když nám pak totéž vyčte i náš partner, či ideálně ještě navíc tchýně, je ten tlak obrovský. Pokud se i v takovém okamžiku udržíte a své dítě neseřvete, a budete to s ním v poklidu konstruktivně rozebírat a trpělivě vysvětlovat, co je špatně na tom, co provedlo, máte můj nehynoucí obdiv. Děti sice nemám, ale nedokážu si představit, že bych po tolika letech snahy o výchovu tohle dokázal ustát s ledovým klidem.

Snad každý rodič do své role vstupuje se strachem, jestli svoji novou roli zvládne. Dřív nebo později se pak stane něco, kdy pochopí, že jeho strach se naplnil. Jeho nejhorší noční můra ho dožene, ať už v raném dětství dítěte z chronického nevyspání, či při případném rozpadu manželství, což dnes bohužel není žádnou výjimkou, anebo jednoho dne, kdy ho jeho vlastní dítě překvapí, a to nikoliv v tom pozitivním slova smyslu. Rodičovská role je nevděčná a je předurčena k selhání. Pro přežití druhu a naplnění základní pudové potřeby rozmnožování je však nezbytná.

Rodiče nám mají tak trochu zničit život

„Učit se znamená narážet na to, co neumím,“ říká Dana Holubová, přední česká psychoanalytička. A rodičovství je něco, co neumíme. Ve škole se to neučí, k dítěti manuál z dělohy nevypadne a naši vlastní rodiče? Schválně, kdo jste je měli bez chyby. To, že rozhodně nechceme dělat svým dětem něco, co nám dělali naši vlastní rodiče, totiž neznamená, že jsme stejně dobře okoukali to, co pro ně vlastně dělat chceme a jak.

Rodič je od začátku předurčen k selhání. Buď se s tím smíří anebo ne. Ti, kteří se nesmíří a začnou si „extempore“ svého dítěte brát osobně, to často ale zhoršují. Z jejich rodičovství se totiž pozvolna začne vytrácet láska, přijetí i důvěra. A jak říká doc. Růžička, přední český psychoterapeut: „Pokud chybí láska, nastupují nenávist, zloba, nepřátelství, nedůvěra, atd.,“ tentokrát u vašeho dítěte vůči vám. Vzteklé či revoltující dítě si tak často neříká ani tak moc o pozornost, jako ve skutečnosti o lásku, tu pravou, bezpodmínečnou, které se mu podle jeho subjektivního pohledu v té chvíli nedostává. V raném dětství od rodičů, v pubertě třeba i od ostatních.

Je to tak, tomu drobečkovi, kterého nade všechno milujete a který teď možná leží někde vedle vás v postýlce, jednoho dne ublížíte. A co hůř, pokud ho skutečně nade všechno milujete, dost pravděpodobně o tom nebudete vědět. Jenže tak to má být! „Každá výchova nějakým způsobem ohrožuje duševní zdraví jedince a nějakým jiným způsobem ho rozvíjí,“ říká na tohle téma doktor Holeyšovský, Rogerián a zakladatel PCA institutu. Věnujte přitom prosím pozornost slovíčku každý.  „Kdo neprojde duševním průšvihem, tak moc neví o životě,“ říkává zase daseinsanalytik doc. Růžička. A doc. Šturma, absolvent SUR, k tomu tématu dodává následující podobenství: „Zlomená kost, která dobře sroste, na tom místě zesílí.“ A pro milovníky cynismu – oblíbená věta doktorky Holubové, psychoanalytičky, je: „Ještě se nenarodilo dítě, které by si na své rodiče nemohlo stěžovat u psychoterapeuta,“ tak to berte trochu sportovně A věřte, že na světě jen velice málo věcí, na kterých se psychoanalytik, Rogerián, absolvent SUR a daseinsanalytik shodnou.

12 tipů, jak zničit vlastnímu dítěti život

Aby to ale nevypadalo zas až jako taková legrace. Jsou přeci jen fauly, kterých by se rodiče dopouštět neměli. A že tohle už nejsou jen příklady z knížek, přednášek a terapeutické praxe výše zmiňovaných dam a pánů, kterých si hluboce vážím. Bohužel jsem měl tu možnost potkat osobně dospělé lidi, jejichž rodiče jim některou z níže uvedených věcí dělali. Mnohdy jim to sice nebránilo dosáhnout úspěchu, ale za to jim to efektivně bránilo dosáhnout štěstí a vyrovnanosti. Pokud své vlastní děti aspoň maličko milujete, tak jím prosím nic z níže uvedeného nedělejte. Pokud jim to přesto děláte, zvažte vlastní terapii, je možné, že v dobré víře opakujete „jen“ vzorce z vlastního dětství. Přesně tak, jak to možná budou jednou dělat vaše vlastní děti.

Jak tedy zničit vlastnímu dítěti život?

1) Říkejte mu: „Jestli neuděláš to či ono, nebudu tě mít rád!“ – za tuhle větu by doc. Šturma nechával děti rodičům na místě odebrat z péče. Působí to dítěti devastující psychické zranění, zejména jeho sebevědomí i sebe-vědomí. Je to exemplární příklad explicitní vyjádřené výlučně podmínečné lásky a naprostého nepřijetí. „Jsem tvůj rodič a nepřijímám tě takového, jaký jsi. Buď budeš takový, jaký ti řeknu, že budeš, anebo tě navíc nebudu ani milovat.“ To je to, co tím tomu dítěti říkáte. V dospělosti se pak bude chtít každému zavděčit, nebude umět říkat ne a bude žít v neustálé nejistotě, jestli je dostatečně taková/takový, jakou ji/jakého ho chtějí ostatní mít. Dnem, kdy tohle vyslovíte a kdy to to dítě emocionálně zasáhne, ztratí vaše dítě samo sebe.

2) Bijte ho – druhá nejhorší věc, kterou můžete podle doc. Šturmy dítěti udělat. Je ale bití a bití. Pokud vám ujedou nervy a vlepíte dítěti ve vyhraněné diskusi facku, je to špatně, hodně špatně, no ale může se to stát. Můžete to zkusit zachránit. Doc. Šturma říká, že na každý negativní prožitek by s vámi dítě mělo mít ještě ten den pět pozitivních. Pokud ho bijete častěji, než výjimečně při ujetí nervů, jděte se léčit. To myslím naprosto vážně.

3) Nemějte na dítě čas – to povede ke dvěma věcem. Zaprvé, vaše dítě se bude rozvíjet neúměrně pomalu, a tím nemyslím nutně známky ve škole či osobní rekord, často jediné to měřítko rodičovského úspěchu u těch, kteří se dětem nevěnují. A zadruhé, když vaše dítě bude mít kliku, najde své vzory ve svých prarodičích, učitelích, trenérech apod. a bude se rozvíjet skrze vztah s nimi. Pak se ale nedivte, až vám nebude mít dohromady co říct a co bude následovat, až budete staří.

4) Říkejte mu, co všechno neumí a v čem je špatné – krásně tím zničíte jeho sebevědomí. Dospělý život pak stráví v nejistotě jako „kazisvět,“ co přeci všechno vždycky zkazí. Z vašeho hodnocení se stane sebenaplňující se proroctví, protože „přeci vaše dítě takové je“ a díky vám jiné být neumí.

5) Nezapomínejte mu vyjmenovat, co všechno v životě nemá šanci zvládnout – krásně tím zničíte jeho sebevědomí i sny. Celý život pak bude vědět, co má rádo a co by chtělo zkusit, ale nikdy to neudělá. Díky vám! Tedy pokud nepotká někoho, kdo ho z toho pracně nevyléčí a nepomůže mu ex post dospět v samostatného plnohodnotného dospělého člověka.

6) Nechte ho co nejdřív převzít roli dospělého – vždyť už je takové „velké a rozumné“ a mělo by tudíž vědět, jak se věci mají. A ideálně by ještě mělo vyzvedávat mladší sourozence ze školky a školy, nakupovat, vařit jim a dělat s nimi úkoly. Pokud hledáte definici „zničeného“ či ztraceného dětství, právě jste ji našli.

7) Nezapomeňte hlavně holčičkám říct, jak jsou tlusté, zejména pokud jste tatínek – kdybyste jim náhodou nezpůsobili anorexii či bulimii rovnou, opakujte aspoň dvakrát. Pak se začnou třeba nenávidět za to, jak vypadají, a to i přesto, že budou mít tělo modelky. A ano, tahle latentní sebenenávist jim zůstane i v dospělosti, klidně i do dob, kdy už budou samy v roly maminek či dokonce babiček.

8) Ještě před pubertou dítěti co nejvíc znechuťte pohlavní život – zaručeně tím usnadníte celý jeho nadcházející partnerský život a jeho manželství bude předurčeno minimálně k vážným potížím v této oblasti. Doporučuju ještě přidat, jak je to strašně nechutné, nehygienické, bolestivé, atd.

9) Chovejte se k sobě s partnerem/partnerkou co nejvíc „hnusně“ a neuctivě – to ocení zejména budoucí životní partner vaší ratolesti. A začít můžete hned od 3 měsíců věku dítěte, netřeba čekat až bude mluvit. Vztahový systém dítěte totiž vzniká už v této době, a to tak, že maminka citlivě reaguje na tatínka a obráceně, což vy samozřejmě nehodláte dělat.

10) Udělejte si ze svého dítěte důvěrníka a ještě lépe terapeuta – to je bohužel populární volba zejména rozvádějících se rodičů a rodičů, jejichž manželství se ocitlo v krizi. Ideálně si ještě vyprávěním o tom, jak je tatínek respektive maminka hrozná, připravujte půdu pro následnou přetahovanou o dítě. Dítě, protože je to dítě, situaci nezvládne, bude mít celoživotní výčitky a pocity viny, ideálně ještě nevědomé, a když se vám skutečně zadaří, mohla by se u něj rozvinout i nějaká depresivní porucha.

A na závěr dva nejčastější favoriti:

11) Buďte perfekcionisti – vaše dítě pak bude mít na sebe, a tím pádem i na ostatní, v dospělosti přehnané nároky a bude mít problém začít něco nového, včetně vztahu, protože vše bude muset být přeci podle vás – tedy perfektní. Jo a mimochodem, ty přehnané nároky bude mít v dospělosti i na vás, hlavně ve vašem stáří.

12) Buďte ultraprotektivní a nic mu nedovolte, aby se mu náhodou něco nestalo – to je vlastně inverzní postup k tomu, co říká doc. Růžička: „Kdo neprojde duševním průšvihem, tak moc neví o životě.“ V dospělosti pak své bezstarostné dítě z bezstarostné rodiny vrhněte hladovým lvům do chřtánu. Až do poslední chvíle si o nich bude myslet, že jsou to jen velké roztomilé žluté kočičky. A psychické následky, které to na něj bude mít, nebudou od toho setkání se lvy příliš vzdálené.

Dělejte vše, jak nejlépe umíte

OK, bylo by tedy fér říct také, co vlastně dělat, pokud chcete, aby vaše děti měly život co nejlepší. Kromě toho, že se důsledně vyvarujete všeho z předchozí subkapitoly, a toho „triku“ s tím, že prožitek vašeho dítěte z každého dne by měl být co možná nejvíce pozitivní, je to následující rada. Ganbatte kudasai, jak říkají Japonci, dělejte to, jak nejlépe umíte. Svým dětem vždycky nějak ublížíte. A je to tak správně. To je evoluce. Vaše děti se díky vám naučí překonávat životní těžkosti, zdokonalí se, budou v mnoha věcech lepší, než jste vy. Ať děláte, co děláte, ony to většinou nějak zvládnou. Důležité je, aby vy sami jste byli „v pohodě,“ abyste věděli, že v danou chvíli jste vždy dělali to nejlepší a že líp jste to neuměli. Jasně, že uděláte spoustu chyb. A co vaše čtvrtletní slohová práce ze 3. třídy ZŠ? Napsali byste ji stejně? Asi těžko. Napsali jste ji nejlépe, jak jste tehdy uměli? To už je otázka jen a jen na vás. „Učit se znamená narážet na to, co neumím,“ pamatujete?

Odpusťte svým rodičům

Je mi naprosto jasné, že pokud jste to dočetli až sem, vaše rodiče vám pravděpodobně něco z těch negativních věcí zmíněných v tomhle článku prostě dělali. I rodiče jsou ale jen lidé. Jste dospělí. Už víte, že váš tatínek není nejsilnější na světě a že maminka není ta nejlepší kuchařka na světě. Ne, jsou to úplně obyčejní lidé jako vy a já. Mají své světlé i stinné stránky, své silnější i slabší chvilky, své úspěchy i neúspěchy, své strachy a pocity viny, třeba za to, že svou rodičovskou úlohu nezvládli tak, jak možná chtěli nebo jak si to představovali. A dost možná v tom hráli roli i jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.

Ano, rodiče jsou jen lidé, ale mají s námi přeci jen něco společného – polovinu chromozomů, to jak vypadáme, jak se pohybujeme, jak jednáme, jak jsme silní a nezdolní. „Když hodíme rodiče přes palubu, podřízneme si větev pod zadkem,“ říká doc. Růžička. Neřezejte si větev pod vlastním zadkem. Je to nepraktické. A paradoxně jen pro vás. Vaše rodiče z toho zadek bolet nebude, maximálně tak srdce, protože přesto přese všechno jsou to pořád vaši rodiče a vy jejich děti, které přeci jen vždy nějakým, byť ne vždy vysloveným či vyslovitelným způsobem milují. A i vy, v roli dětí, můžete zkusit udělat to nejlepší, co umíte.