Prevzate z webu "spuntik", myslim ze sa tam najde kazda  asponv jednom kusku....

Jedného dňa, keď moje deti budú dosť staré, aby pochopili logiku, podľa ktorej postupuje rodič, poviem im, ako mne povedala moja protivná mama: „Milovala som ťa dosť – na to, aby som sa mohla opýtať kam ideš, s kým a kedy sa vrátiš. Milovala som ťa dosť na to, aby som bola ticho a nechala ťa samého zistiť, že tvoj nový najlepší priateľ je podlízavec. Milovala som ťa dosť na to, aby som nad tebou stála dve hodiny, kým si upratoval izbu, čo inak normálne trvá 15 minút. Milovala som ťa dosť na to, aby som ti dovolila vidieť môj hnev, sklamanie a slzy v očiach. Deti musia vedieť, že ich rodičia nie sú dokonalí! Milovala som ťa dosť na to, aby som ťa donútila vziať zodpovednosť za svoje činy, aj keď trest bol taký krutý, že mi skoro zlomil srdce. Ale hlavne, milovala som ťa dosť na to, aby – som ti povedala NIE, aj keď som vedela, že ma za to budeš nenávidieť. To boli tie najťažšie boje zo všetkých.

Som rada, že som ich vyhrala, pretože na konci si vyhral aj ty. A jedného dňa, keď tvoje deti budú dosť staré na to, aby pochopili logiku rodiča, aj ty im toto porozprávaš.“

Tak čo, bola moja mama protivná? A tvoja? 

Lebo moja bola. Mali sme najprotivnejšiu mamu na celom svete! Kým iné deti mali na raňajky cukríky, my sme jedli vločky, vajcia a chlieb! Keď iní mali keksy a pepsi na obed, my sme mali sendvič.

Mama VŽDY musela vedieť, kde sme. Ako keby sme boli väzni vo väzení. Musela poznať našich priateľov a musela vedieť čo s nimi robíme. Keď sme povedali, že sa vrátime o hodinu, žiadala, aby sme boli doma o hodinu. Mohli sme prísť aj skôr, ale nikdy nie neskôr!

Hanbili sme sa to priznať, ale dokonca si dovolila porušiť zákon o práci detí tým, že sme museli pracovať!! Museli sme umývať riad, ustielať si postele, naučiť sa variť, vysávať, prať, vynášať smeti a iné podobné kruté práce. Myslím, že keď v noci ležala v posteli, rozmýšľala, aké práce pre nás ešte vymyslí.

Vždy žiadala, aby sme hovorili čistú pravdu.Celú pravdu a nič iné, len pravdu. Kým sme vyrástli na tínedžerov, dokázala nám čítať myšlienky a mala oči aj vzadu. Vtedy sme mali už fakt veľmi ťažký život! Mama nedovolila, aby nám priatelia zvonili zdola, ale museli prísť až ku dverám, aby ich spoznala. Kým iní randili už v 12, či 13, my sme museli čakať až do 16.

Kvôli našej mame sme zmeškali veľmi veľa vecí, ktoré zakúsili iné deti. My sme... my sme nikdy neboli pristihnutí pri krádeži, vandalizme, alebo zavretí za nejaký zločin. To všetko bola JEJ vina. Kvôli našej mame sme opustili domov ako vzdelaní, čestní dospelí. A snažíme sa byť rovnako protivní rodičia ako bola naša mama.

Myslím, že dnešný svet je hore nohami. Jednoducho nie je dosť protivných mám...

prevzate y webu https://branik.blog.sme.sk/c/484445/ked-na-bitie-deti-potrebujete-dve-ruky.html

Keď na bitie detí potrebujete Dve Ruky 24.5.2018 o 14:00 | (upravené 25.5.2018 o 10:15) Karma článku: 10,21 | Prečítané:  16080x

V roku 2016 preletela bulvárom ťažko uveriteľná správa o tom, že riaditeľ banskobystrickej súkromnej základnej školy Fantázia - neskôr premenovanej na Dve ruky - Aleš Štesko brutálne zbil 14 ročného žiaka.

Už jeho prvé vysvetlenie pre médiá bolo mimoriadne šokujúce, keď z vlastného fatálneho zlyhania v skutočnosti obvinil systém, ktorý pedagógom nedáva dostatočnú možnosť riešiť konfliktné situácie s problémovými deťmi a zodpovednosť tiež preniesol na samotného žiaka, ktorý vraj trpel bližšie neurčenou nezvládnuteľnou poruchou. Pomenovať ju však už odmietol náhle si spomenúc na ochranu práv dieťaťa, ktoré však svojim konaním vystavil primárnej aj sekundárnej traumatizácii spojenej so samotným násilným incidentom a s následným enormným záujmom médií. Štesko sám seba štylizoval do polohy obete ospravedlňujúc sa matke, že nedokázal jej dieťa zvládnuť a ochrániť tak iné deti a kolegov. Autor článku je v kontakte s psychologičkou, ktorá poskytuje napadnutému dieťaťu dlhodobú posttraumatickú starostlivosť. Tá Šteskovo vysvetlenie považuje za nepravdivé a podlé, k skutočnej diagnóze žiaka sa eticky správne nevyjadruje, údajnú nezvládnuteľnosť však vylučuje. Pri prijímaní žiaka do školy bolo vedenie o špecifikách jeho prípadu podrobne informované a problémy s nedostatočne efektívnym prístupom a (ne)stanovovaním hraníc niektorých pedagógov trvali niekoľko mesiacov.

Čo sa to teda vtedy vlastne stalo? Štesko po chlapcovom údajne nevhodnom správaní ho v amoku odvliekol z vyučovania do miestnosti Cukrík, kde s ním zostal sám. Zvalil ho na zem, sadol si na neho obkročmo a bil ho využívajúc svoju fyzickú prevahu. Podľa obžaloby mu udieral hlavu o podlahu, škrtil ho, vulgárne mu nadával a vyhrážal sa mu zabitím. Chlapec utrpel mnohopočetné pomliaždenie hlavy, ramien, chrbta a ľavej ruky, ako i zranenie hrudníka a skončil v starostlivosti lekárov. Psychické následky tejto udalosti si nesie dodnes. Čo po počiatočnom šoku médií a verejnosti takmer úplne zaniklo bol pritom Šteskov svojský spôsob obrany na neskoršom súdnom pojednávaní: údajne si na okolnosti incidentu od istej chvíle spomína iba zahmlene a už vôbec si nepamätá, kde a ako chlapca udieral. 

Ešte raz a pomaly: Štesko sa preukázateľne minimálne raz pri výkone učiteľského povolania ocitol v psychickom stave, v ktorom sa podľa vlastných slov nedokázal ovládať, stratil súdnosť, brutálne zaútočil na dieťa a dokonca si na niektoré okolnosti útoku pamätá zahmlene, alebo vôbec nie (!). Tento zvláštny jav by si rozhodne zaslúžil oveľa väčšiu odbornú pozornosť, než sa mu svojho času dostalo. Šteskovi totiž zrejme zlyháva pamäť pri násilnom konaní voči deťom opakovane. Toto je zrejme jediné možné vysvetlenie zdanlivo nevysvetliteľného rozporu: verejne známy je totiž iba tento jediný incident, v skutočnosti ich však bolo mnohonásobne viac.

V prípade o ktorom je reč totiž nešlo o žiaden ojedinelý exces. Škola, ktorej je Štesko zriaďovateľom a bol aj riaditeľom je po bližšom oboznámení sa s jej fungovaním ťažko uveriteľnou ukážkou závažných zlyhaní, ktoré trvajú roky a dodnes pokračujú. Reputačná katastrofa súvisiaca s napadnutím dieťaťa viedla okrem zmeny na poste riaditeľa aj k zmene názvu z Fantázie na Dve ruky, obsah sa však nezmenil a ak, tak k horšiemu. Toto je príbeh ktorý rozplietam už takmer rok a stále mu nevidno konca.

Na počiatku rozplietania bola Ivana Škodová, bývalá dlhoročná pracovníčka Krajskej pedagogicko-psychologickej poradne Banská Bystrica a neskoršia vedúca Centra prevencie v oblasti siekt. Ešte v roku 2006 ju oslovili rodičia detí navštevujúcich súkromnú školu U Filipa, ktorí boli znepokojení z ich zvláštneho správania a kládli si otázky, či je skutočne tým najlepším, čo pre ne vybrali. Požiadali teda Škodovú o posúdenie a analýzu interných materiálov školy. Aj na základe ňou vypracovaného nálezu skupina rodičov vyvolala stretnutie so zriaďovateľom. Keďže sa na tomto stretnutí nepodarilo dospieť ku konsenzu, Štesko spoločne s niekoľkými učiteľkami odišiel a založil vlastnú sukromnú školu Fantázia. Pôvodná sa teda rozdelila na dve: vznikli tak Škola u Filipa a Fantázia. K predstaviteľom druhej z nich Škodová uvádza: “Videla som tam riziká hlavne v morálnej a mravnej rovine, v relativizácii všeobecne akceptovaných spoločenských hodnôt”.

Špecializáciou Škodovej sú témy sporných sektárskych spoločenstiev a psychickej manipulácie. Ako uvádza, riziká a základné rysy dnešných problémov v Šteskom vedenej škole videla v metodických materiáloch už pred 12 rokmi. Škola U Filipa - už bez Šteska - pokračovala úspešne ďalej a postupne sa stala štandardnou predstaviteľkou alternatívneho školstva bez rizikových deviácií. To potvrdzuje aj Zuzana Benková, psychologička štátneho Centra pedagogicko-psychologického poradenstva a prevencie v Banskej Bystrici (ďalej len CPPPaP): “Ku škole U Filipa nemáme k dnešnému dňu výhrady. Funguje normálne.” Škodová potvrdzuje jej slová: “Škola U Filipa pôsobí veľmi transparentne a etablovala sa na spolupracujúcu, otvorenú alternatívu k štátnemu školskému systému.”

Úlohou CPPPaP je metodické vedenie pedagógov a poskytovanie starostlivosti deťom od troch rokov až do ukončenia prípravy na povolanie: “V okrese zastrešujeme všetky materské, základné a stredné školy a pracujeme aj s vysokoškolákmi. Každá škola, ktorá je v oficiálnej sieti školských zariadení dostáva našu starostlivosť.” Škola na Magurskej 16, v tej dobe známa ako ZŠ Fantázia bola Benkovej pridelená v roku 2015. Bezprostredne po pridelení začala od rodičov, pedagógov a detí získavať znepokojujúce informácie: “Pracujem ako psychológ už 18 rokov a pomerne rýchlo vo mne začalo rásť presvedčenie, že tam nie je niečo v poriadku. Hneď po prvých sporných informáciách som ako konzultanta oslovila bývalú kolegyňu Škodovú, ktorá sa tejto škole v minulosti venovala. Moje služby som rodičom poskytovala bežne a opakovane, znepokojivé informácie som dostávala z množstva na sebe úplne nezávislých zdrojov.” 

S vážnymi problémami v škole vedenej Alešom Šteskom sa tak po rokoch Škodová stretla druhýkrát. Služby štátnej poradne vtedy vyhľadala jedna zo znepokojených matiek dieťaťa navštevujúceho Fantáziu. Podľa Benkovej išlo o vrchol ľadovca, pretože signálov o množiacich sa negatívnych vplyvoch na deti sa objavovalo v poznatkoch poradne stále viac. V tom čase už mala Škodová intenzívny anonymný mailový a telefonický kontakt s jednou z matiek, ktorá sa neskôr rozhodla odhaliť svoju totožnosť. Išlo o podozrenie zo sexuálneho zneužívania u dievčaťa vo veku 6 rokov, matka si nevedela poradiť s náhlym nástupom prejavov predčasnej sexuality a nevysvetliteľnými reakciami, ktoré sa u dcéry nikdy predtým nevyskytovali. Škodová matke odporučila okamžité vyhľadanie podporných služieb štátnej poradne a odborné vyšetrenie, ktoré malo vyvrátiť, alebo potvrdiť podozrenia. Matka sa po návštevách poradne a absolvovaní vyšetrení klinickým psychológom obrátila aj na políciu, kde na jar 2017 podala trestné oznámenie. Podľa názoru odborníka má dieťa akcentovaný presexualizovaný vývin s veľkou pravdepodobnosťou podmienený vplyvom školského prostredia. Až takmer po roku polícia rozhodla o určení termínu odborného znaleckého vyšetrenia dieťaťa na koniec februára 2018. Či sa už vôbec uskutočnilo a s akým výsledkom nie je zatiaľ oficiálne známe.

Približne v tom istom čase sa na Škodovú obrátila aj matka malého chlapca, prváka na Šteskovej škole pre nečakané zmeny v jeho správaní po zhruba polroku od nástupu do prvého ročníka: “U chlapca sa prejavovala nečakaná agresivita, strachové reakcie a odmietanie kontaktu. Aj v tomto prípade som postupovala rovnako a nasmerovala mamičku na poradňu.” Ako sa neskôr ukázalo, v tom čase boli už klientami poradne aj ďalší z rodičov. Nezávisle na sebe prinášali nové informácie o ďalších alarmujúcich skutočnostiach. Škodová tiež uvádza, že sa z pozície vedúcej Centra prevencie v oblasti siekt pokúšala upozorniť zriaďovateľa a zároveň riaditeľa školy Fantázia Aleša Šteska, že na verejne prístupné semináre pre rodičov a pedagógov v priestoroch školy pozýva predstaviteľov sporných, vedecky nepodložených, či dokonca jednoznačne rizikových metód: “Išlo napríklad o predstaviteľov sekty Osho, či Ing. Bálinta, ktorý sa predstavoval ako psychoterapeut vykonávajúci takzvanú hlbinnú abreaktívnu regresnú psychoterapiu. Ide o odborne neuznanú metódu vychádzajúcu zo scientologickej dianetiky a z teórie reinkarnácie. Pán inžinier Bálint pritom na vykonávanie psychoterapie v žiadnom z uznaných psychoterapeutických smerov nemá príslušné vzdelanie, nespĺňa základné predpoklady pre jej výkon a nie je ani členom Slovenskej psychoterapeutickej spoločnosti. Reakciou pána Šteska bolo najskôr pobavené zľahčovanie, neskôr osobný útok a spochybňovanie mojej kompetencie.” Škodová navrhovala aby sa seminára okrem nej zúčastnil aj odborný zástupca Slovenskej psychoterapeutickej spoločnosti a aby ho moderovala nestranná osoba, čo Štesko odmietol.

Na riaditeľa Centra pedagogicko-psychologického poradenstva a prevencie Ľubomíra Tichého sa v januári 2016 obrátil aj Jakub Lunter, ktorého syn navštevoval Šteskovu školu v školskom roku 2015/2016. Tichý si na spoločnú konzultáciu zavolal Benkovú a v opakovanej spolupráci s otcom vzhľadom na vážne pochybnosti o vhodnosti školského prostredia navrhli matke psychologické vyšetrenie dieťaťa. To bolo Lunterovou expartnerkou striktne odmietnuté, avšak neskôr súhlasila aspoň s vykonaním pozorovania dieťaťa v školskom prostredí. V marci roka 2016 ho teda Benková aj skutočne vykonala. Podľa jej slov takéto pozorovania vykonáva CPPPaP v školách bežne: “Najčastejšie som bola uvedená do takzvanej konzultačnej miestnosti Cukrík, ktorá má z vonkajšej strany dverí guľu, alebo do miestnosti určenej pre výchovnú poradkyňu.”

V prípade “Cukrík” ide o tú istú miestnosť, v ktorej sa vtedajší riaditeľ Štesko dopustil násilia voči žiakovi z úvodu článku. Pri príprave a realizácii pozorovania spolupracovala s výchovnou poradkyňou a špeciálnou pedagogičkou Marcelou Anderle. Benkovej bolo umožnené pozorovanie v rámci takzvaného kruhového stretnutia zhruba 20 detí prvého stupňa, ktoré ako učiteľka viedla Tereza Takáčová, terajšia Šteskova životná partnerka. Štesko sa tejto aktivity zúčastnil tiež, hoci na to nebol žiaden zjavný dôvod. Klasické delenie na ročníky na škole nefungovalo: podobných aktivít sa zúčastňovali všetky deti prvého stupňa v rámci takzvanej Džungle 1, pre druhý stupeň bez rozdielu veku bola k dispozícii Džungľa 2.

Podľa Benkovej sa už na prvom pozorovaní potvrdili niektoré z jej obáv. “Štesko už svojim vzrastom a vystupovaním budí zjavný rešpekt a svoju moc a autoritu využíva napríklad k takzvanému utíšeniu nepokojného a nepozorného dieťaťa. Bola som svedkom toho, ako si zhruba desaťročné dievča v predpuberte posadil do lona, veľmi silne ho objal, hladkal a hojdal. Pre mňa ako profesionála ktorý vie, čo je intímna zóna čosi také patrí výhradne do vzťahu medzi najbližších dospelých sexuálnych partnerov, prípadne medzi rodiča a dieťa, aj to len do určitej vekovej hladiny.” Po opakovanej konfrontácii s týmto názorom Benková tvrdí, že nikdy počas celej svojej profesionálnej kariéry nebola svedkom podobnej interakcie medzi pedagógom a dieťaťom. Rozhodne to podľa nej nemožno označiť za obvyklý a prijateľný spôsob: “Presne takto som neskôr vypovedala aj na polícii.” Jej kritický pohľad sa v tomto prípade týka účasti a neprípustného správania riaditeľa na vzdelávacej aktivite. Vo vzťahu k samotnej triednej učiteľke a k jej výkonu má prevažne pozitívne referencie.

Benková tiež uvádza, že zhruba v čase, keď začala bližšie skúmať fungovanie školy narazila na ďalší zarážajúci fenomén: “Od šiestich klientov som v priebehu niekoľkých mesiacov získavala informácie o akejsi Sisteme, mne vtedy neznámom ruskom učení, ktorého metódy sa v škole začali presadzovať a využívať. Buď priamo od detí, alebo od ich rodičov som sa dozvedala skutočnosti, o ktorých som priebežne informovala môjho nadriadeného.” Deti ju s hrdosťou informovali, že sa v škole učia zaobchádzať s nožmi, mečmi a s nagajkou, špeciálnym bičom. Učiteľom týchto techník sa stal donský kozák Andrej Karimov, údajne antropológ, etnológ a praktický psychológ, ktorý vraj v roku 2004 získal diplom hneď zo štyroch predmetov na Univerzite v Novosibirsku.

Prečo nefunguje link na Andreja Karimova? (2 fotografie)

Neskôr došlo bez konzultácie s rodičmi aj k zníženiu rozsahu vyučovania angličtiny a rozvrh bol rozšírený o vyučovanie ruštiny Andrejom Karimovom. Karimov sa stal členom učiteľského zboru, jeho vplyv v škole postupne rástol a neskôr sa stal dokonca zástupcom zriaďovateľa. Nahradil v školskej rade Patrika Bálinta, ktorý sa po medializovanom incidente s napadnutým dieťaťom pokúsil Šteska ovplyvniť a dosiahnuť, aby sa zo školy úplne stiahol do času, kým nenadobudne vnútornú rovnováhu a prestane byť pre deti nebezpečný. Štesko však už zakrátko pod vplyvom Karimova opäť aktívne vstupoval do fungovania školy a napriek tomu že formálne nebol ani učiteľom, ani riaditeľom, zúčastňoval sa vzdelávania a opakovane sa dopúšťal vo vzťahu k žiakom kontroverzného konania. To malo za následok napísanie otvoreného listu Bálintom a definitívny rozchod kedysi nerozlučných spojencov. Na otázky, aké je skutočné vzdelanie Karimova, či je jeho diplom nostrifikovaný a umožňuje mu vykonávať na Slovensku učiteľské povolanie napriek opakovaným pokusom oslovení zástupcovia školy neodpovedali. Rovnako nechali nezodpovedané úplne všetky ostatné otázky a dodnes ich ignorujú, nevyužijúc tak možnosť ovplyvniť definitívnu podobu tohto článku.

Pri rozhovore s Benkovou je aj s odstupom času zreteľná emočná zaangažovanosť. Jej osobnú zaujatosť voči osobe samotného Šteska možno z dobrých dôvodov vylúčiť, zaujímalo ma teda, či nemá predsudky a negatívny postoj voči alternatívnemu, či súkromnému školstvu: “V našej starostlivosti sú desiatky školských zariadení, vrátane súkromných, aj cirkevných, máme na starosti aj deti vzdelávané doma. Rozhodne nechcem, aby naše konanie niekto vnímal ako útok na alternatívne a súkromné školstvo, pretože naopak, mnohé z týchto škôl patria k veľmi kvalitným. Problémy o ktorých je reč sa v našom kraji týkajú výhradne školy, ktorej zriaďovateľom je pán Štesko.” Benková opakovane zdôrazňuje, že sa k veci vyjadruje ako profesionál a zástupca štátnej inštitúcie, nie ako súkromná osoba, čo potvrdzuje aj jej šéf Ľubomír Tichý. 

Práve on ako štatutár CPPPaP podával v súvislosti so Šteskovými excesmi na políciu ďalšie a ďalšie podnety a trestné oznámenia. A to je ďalší zaujímavý moment: k oznámeniam sa niektoré z orgánov činných v trestnom konaní od začiatku stavali veľmi rezervovane, až odmietavo. Doteraz nebolo verejne známe, že trestných oznámení a činov spojených so Šteskom ktoré podľa oznamovateľov prekročili hranicu zákona bolo a je oveľa viac, než ten jeden nešťastne medializovaný útok. Trestné oznámenie naňho niekoľko ďalších osôb, väčšinou rodičov žiakov jeho školy - medzi nimi aj Jakub Lunter - a tiež spomínané CPPPaP.

Zjavná nechuť orgánov činných v trestnom konaní čokoľvek riešiť bola pritom podľa Luntera zreteľná už v prístupe Okresnej polície, ktorá sa vyšetrovaniu vecí súvisiacich so Šteskom vyhýbala: “V podstate ma v prípade nekorektného zaobchádzania s deťmi v škole presviedčali, že oni s tým aj tak nemôžu nič robiť, všeobecne mi hovorili o prípadoch bitých detí, že pokiaľ neboli na PN aspoň sedem dní, tak sa nedá Šteskovi nič dokázať. Riešili iba dĺžku PN, vážne podozrenia zo sexuálnych deliktov, týrania, či obmedzovanie osobnej slobody nie. To je v prípade niektorých obetí hrozná správa, napríklad ak ide o sociálne slabú rodinu, kde je pre vás big deal vôbec si skúsiť najať advokáta, že štát ani v takejto situácii nestojí na vašej strane.” Benková k tomu dodáva: “Nebyť opakovaných zásahov Generálnej prokuratúry, ktorá Okresnej a Krajskej prokuratúre znemožnila ukončiť veci bez následného stíhania dnes už by sa viaceré z podnetov a trestných stíhaní vôbec neriešili. Iba vďaka generálnemu prokurátorovi tieto veci ešte stále žijú.”

Na škole pôsobil aj tzv. Ženský kruh vedený údajnou terapeutkou, učiteľkou školy Martinou Jungou, v rámci ktorého v priebehu niekoľkých mesiacov došlo v k ďalšiemu zvláštnemu javu: náhle sa rozpadlo niekoľko vzťahov medzi rodičmi. Takto prišiel k novej partnerke aj Karimov: prišla na jeden zo seminárov Radi s deťmi, neskôr sa začala zúčastňovať aktivít v prospech školy, nechala na ňu zapísať svojho syna. Rýchlu konverziu zavŕšila rozvodom a zblížením sa s autoritatívnym Andrejom. Podobný príbeh sa odohral aj v prípadoch viacerých ďalších žien. Opustili svojich partnerov, niekedy aj deti a začali žiť so Šteskom a Takáčovou v absolútne nevyhovujúcich nebytových priestoroch školy na druhom poschodí. Šteskova nová partnerka po náhlom rozvode opustila svoje tri deti, z ktorých najmladšie malo iba dva roky a prenechala ich vo väčšinovej starostlivosti bývalého manžela. V škole sa s nimi zabývali aj ďalšie matky s deťmi. Je spoľahlivo zadokumentované, v koľkých miestnostiach kabinetov a tried žili ktoré osoby a v akom časovom období. Táto dokumentácia sa stala jedným z podkladov pre ďalšie z neúspešných vyšetrovaní. Prečo bolo neúspešné v tomto prípade?

Do veci sa totiž na podnet prokuratúry zaangažoval aj miestne príslušný stavebný úrad, ktorému vec postúpila na prešetrenie. Úrad však nevyužil zákonnú možnosť v prípade podozrenia z možného marenia účelu kontroly ohlásiť ju až tesne pred jej vykonaním. Plánovanú kontrolu nebytových priestorov pre podozrenie, že nespĺňajú podmienky na bývanie a sú využívané v rozpore so zákonom ohlásil škole s veľkým časovým predstihom, následkom čoho ich obyvatelia v priebehu jediného víkendu vypratali a neskôr sa časť z nich presťahovala do domu v bývalom Leninovom parku. Z priestorov náhle zmizla aj Šteskova legendárna jacuzzi. Dnes viacerí bývalí obyvatelia druhého poschodia žijú rovnakým “komunitným spôsobom života" mimo priestorov školy. Malé, ale podstatné pozitívum: na rozdiel od druhého poschodia školy tam za nimi nemôžu chodiť deti. Neskôr sa dozviete, prečo je to tak lepšie.

Séria článkov na túto tému iba začína. V pokračovaní sa dozviete skutočnosti oveľa silnejšieho kalibru. Na jej konci bude na stole otázka, ako je možné že škola Dve ruky ešte vôbec existuje v sieti akreditovaných školských zariadení. Ibaže to by nemohol byť zriaďovateľom školy Aleš Štesko, dlhé roky neprehliadnuteľná osobnosť alternatívneho školstva, ktorý si vždy dokázal získať vplyvných spojencov na kľúčových pozíciách jeho údajnou charizmou. Neviem posúdiť, na mňa akosi nefunguje. Vo vlastnej relácii na Slobodnom vysielači sa vyjadril veľmi priamo: “Štátom riadené školstvo, to už je prežitok. Nejaké štátom podporované školstvo o ktorom všetci vieme že už je mimo.” Zaujímavé je, že proti príspevkom od štátu na prevádzku jeho školy zatiaľ žiaden odpor neprejavil.

Pokračovanie príbehu už o tri dni bude obsahovať aj svedectvá viacerých rodičov a priamych účastníkov incidentov, ktoré sú už zhruba dva roky v rôznych fázach vyšetrovania orgánmi činnými v trestnom konaní.

tento clanok je prebraty od Peter Druska a uplne sa s nim stotoznujem , je nacase aby ucitelia prestali vyplakuvat ako su pretazovani a ako su deti zle, nevychovane hrozne a ako zato mozu rodicia , je nacase aby spustili sebareflexiu..... a pre rodicov  precitajte si tento clanok pozorne takto by to malo v skolstve vyzerat . 

Chceš, aby žiaci chodili do školy s nechuťou?Ako hodnotiť žiakov a študentov tak, aby ich vaše hodiny bavili.Ako nevyhorieť

Existuje mnoho príručiek, ktoré vám poradia, ako nevyhorieť. V princípe však ide o nesplnené prehnané očakávania. Čo bežne učiteľ očakáva? Predsa, že ho budú všetci počúvať na slovo, že budú robiť všetko, čo povie. Nie je tak? Plus k tomu očakáva, že všetci budú pokladať jeho predmet za ten najdôležitejší pre život.

Niečo vám prezradím.

Žiaden predmet nie je dôležitý. Dôležité je, aby študenti pochopili, ako naložiť s informáciami, nech je ten predmet akýkoľvek. Po príklady netreba chodiť ďaleko.

Na informatike neučte počty prevodov medzi sústavami, po dvoch týždňoch to každý zabudne. A to predsa nechcete.

Naučte študentov, kde sa používajú prevody na dennej báze a zároveň ich naučte použiť nástroj (wolframalpha.com), a spojte to dohoromady. Nebazírujte na tom, aby to vedeli aj o mesiac. Nechajte ich, aby mohli použiť poznámky a internet, a oni si poradia. Neodľahčíte prácu aj sebe nezmyselným vysvetľovaním dookola toho, čo už dnes zvládajú počítače, ale študentov obohatíte o informácie, ktoré sú spojené so životom. A to oni chcú, sú hladní po niečom, čo ich štúdium spojí s ich realitou. Sú hladní po niečom novom (netreba si to mýliť s neaktuálnymi informáciami starými desať a viac rokov), po niečom, čo nepoznajú.

Ukážem vám jeden obrázok (nižšie).

Sú to dva zábery. Konkláve v roku 2005 a v roku 2013. Medzi týmito dvomi rokmi sa objavil iPhone a zmenil spôsob, ako komunikujeme. Je to len osem rokov, ktoré delia vyššie uvedené roky. Mnohí učitelia sú stalé pred rokom 2005, mnohí sú ešte v rokoch 90. minulého storočia. Mnohí sú stále ešte hlbšie. Ale sú aj takí, ktorí sú už za rokom 2013.

Chápem, že meniť seba a svoje metódy vyžaduje úsilie a nedá sa to vždy tak jednoducho. No ak chcete dať študentom niečo zo života, musíte sa meniť. Pretože zmena je život, nie státie na mieste.

Na matematike neučte počty, sústavy rovníc, ako sa počítajú limity. Nikdy to nebudú potrebovať. Možno len 1% z nich. Tí sa to naučia. Ukážte im, že limita je podobná nekonečnouholníku, že veveričky rozmýšľajú v integráloch, kým človek nie, a podobne. Ukážte im, ako tá neznáma vec na hodine zapadá do reality a dovoľte im použiť nástroj, ktorým dokážu túto realitu popísať, preskúmať. Nech smú používať kalkulačky, počítače, internet, všetko.

Keď ste kedysi chceli vedieť šoférovať auto, ešte na začiatku 20. storočia, museli ste ovládať aj mechaniku motora. Viete si to dnes predstaviť? Hlavne v dobe, kedy autá začínajú jazdiť samé? Tak prečo nútime študentov do toho istého zastaralého v našom predmete?

Moderné vedy vyťažili z počítačov maximum. Medicína, biológia, chémia, fyzika, matematika, … prečo škola nič také nerobí?

Keď žiakom a študentom ukážete nástroj, popíšete, ako sa používa a budete chcieť, aby ho použili pri štúdiu, nemôže sa predsa stať, že nová generácia bude hlúpejšia. Výsledky bude generovať oveľa efektívnejšie, ako to robíme my. Bude to generácia, ktorá aj vám v budúcnosti pomôže.

Ako testy a písomky súvisia s vyhorením

Štandardné testovanie je zlé už len z princípu. Je zlé aj preto, lebo bolo vymyslené ešte v časoch priemyselnej revolúcie. Tá ale už dávno skončila. Škola, ktorá naučí študentov používať nástroje spojené s realitou, bude síce odlišná v štandardnom testovaní, ale bude kopírovať realitu. Zamerajte sa na budúcnosť a nikdy nemôžete vyhorieť.

Ak si myslíte, že študent vás bude akceptovať len na základe písomiek, mýlite sa. Pred desiatimi/dvadsiatimi rokmi možno, ale dnes už nie. A už vôbec nie o desať ďalších rokov. Dril je dôležitý, ale v oblasti, ktorá je dôležitá pre konkrétneho človeka. A verte mi, každý človek, ktorý robí to, čo ho baví, raz v tom bude profesionál. Škola by mu v tom mala pomôcť.

Preto, ak nechcete vyhorieť, musíte pochopiť, že vy ste sprievodca, nie lievik na nalievanie vedomostí. Toto stanovisko musíte navyše vedieť obhájiť pred rodičmi i kolegami.

Najkrajší spôsob, ako predísť vyhoreniu v učiteľskej profesii, je pozerať sa na budúcnosť o 20 rokov neskôr. Je to čas, kedy si na vás mnoho študentov spomenie. Samozrejme za podmienky, že v nich zanecháte hlboký dojem. A vy tak zmeníte chod dejín pozitívne, či negatívne. Bez ohľadu na to, či sa vám to páči, alebo nie. Nemeňte študentov teraz, zasejte v ich hlavách semienka zvedavosti, ktoré o desať, dvadsať rokov vyrastú v komplexné myšlienky, ktoré zmenia možno aj naše dejiny. Nesmejte sa z toho, často to tak býva. Mám na to jednoduchý dôkaz: spýtajte sa sami seba, ktorý učiteľ vám najviac utkvel v pamäti a prečo. Premýšľajte, ako to ovplyvnilo váš život. Práve na základe toho vychovávame naše deti, inšpirujeme študentov. A oni raz budú vychovávať nových učiteľov, nových lekárov, nových ľudí.

Ovplyvňuj budúcnosť

V predchádzajúcej časti sme uviedli spôsob, ako nevyhorieť. A súvisí to veľmi aj s časťou o ovyplvňovaní budúcnosti. Učiteľ má jednu veľmi významnú úlohu v spoločnosti. Má ju každý z nás, ale s učiteľmi trávia naše deti tretinu svojho dospievania. Ich úloha je obrovská. Tou úlohou je ovplyvňovanie budúcnosti. Každé slovo, ktoré povie vytvorí v hlave niektorých študentov semienka, ktoré časom rastú, rozvíjajú sa. Stávajú sa z nich názory, hypotézy, teórie, či dokonca celé vedné odbory.

Tento fakt nevieme ovplyvniť priamo, môžeme ho len predpokladať. Preto má každý učiteľ na pleciach obrovskú zodpovednosť za svoje slová a činy v prítomnosti. Keď naučíte študentov chybnému vzoru, veľmi ťažko si počas života osvoja správny vzor, pretože budú predpokladať, že ten ich je správny a ten druhý nesprávny. Preto treba zvažovať každú informáciu, každé gesto. Naopak, keď v študentovi vzbudíte pozitívny vzor vzhľadom na morálne princípy, keď ho usmerníte drobnou pochvalou v správny čas, zmení to jeho budúcnosť v najlepšom svetle. Skôr, či neskôr.

Existuje totiž psychologický termín pozitívneho očakávania. Má obrovský vplyv na každého človeka. Ak je študent menej zdatný, pochvala v správnu chvíľu v súvislosti s edukačnou činnosťou mu len prospeje.

Nechcem tým povedať, že zrazu budú všetci všetko vedieť. Čo tým chcem povedať je, že študenti by sa mali na vyučovaní aj napriek náročnosti, cítiť dôležití. A práve tam sa chcem dostať v ďalšej časti, kde pojednáme o hodnotení. V nej si ukážeme, prečo je známkovanie intervalom (1 … 5) škodlivé a ako toto napraviť bez nutnosti robiť rozsiahle reformy. Tento systém vie každý učiteľ zaviesť do praxe s minimálnym úsilím.

Dôležitá otázka, ktorú študentov naučte

Ak máte pocit, že deťom neviete moc dať (stáva sa to, je to normálne), skúste ich naučit veľmi dôležitú schopnosť. Budú vnímať ostatné informácie z daného predmetu ako tie, ktoré si tiež zaslúžia pozornosť. Naučte ich pýtať sa „prečo?“ V rôznych obmenách samozrejme.

Prečo to tak je? Prečo sa to učíme? Na čo mi to bude? To sú niekoľké z mnohých otázok, ktoré študentov trápia, a čo je horšie, nikto im nedáva odpoveď. Deti tak chodia do školy, a nevedia prečo. Viac sa naučia s kamarátmi, rodičmi, škola sa stáva len úschovňou detí počas práce rodičov. Škola by totiž mala byť miestom, kde deti dostanú usmernenie, naštartuje sa znovu ich zvedavosť, odvaha skúšať.

Ďalším kameňom úrazu do budúcnosti je, že školy sú dnes prefeminizované. Je tu veľmi veľa žien. To tvrdím aj napriek tomu, že chcem, aby viac žien programovalo 🙂. Táto hustota ženskej populácie medzi učiteľmi je zničujúca pre budúcnosť detí, pre budúcnosť celej spoločnosti. Vysvetlím.

Keď žena vychováva dievča, učí ju hlavne ženskému správaniu bez ohľadu na to, či to robí vedome alebo nie. Stáva sa pre ňu životným vzorom. Teraz si predstavte, čo sa deje s chlapcom, ktorého učí tá istá učiteľka rovnakým spôsobom. Aký vzor vidí chlapec? Pri všetkej úcte, vidí nudnú učiteľku. Chlapec má pocit, že je všetko odveci, nepotrebné. Keby pred tabuľou stál muž, bolo by to zrazu iné. Zamysllite sa nad tým. Na chvíľku. Zo zavretými očami.

Čo urobí chlapec, ktorého nudí pohľad na svet očami ženy? Radšej prestane počúvať, nebude sa učiť preňho nudné veci, tak si ide zahrať basketbal alebo nejakú počítačovú hru. Čo urobí často väčšina (nie všetky) učiteliek dnes? Začne jeho „nepozornosť a nešikovnosť“ prisudzovať počítačovým hrám, športu, kamarátom, s ktorými sa chodia hrať s plastovými pištolmi na akčné komando.

Celé to je len a len o tom, že sa na chlapčenské problémy pozerajú väčšinou ženy, nie muži. Tomu chlapcovi chýba mužský vzor, ktorý chalanov dokáže do deja vtiahnuť, pretože takým chlapcom sám raz bol. Najväčší problémom pri prijímaní životných vzorov je, že ak učiteľka naučí toho chlapca chybnej dogme. V dospelosti nebude ten chlapec vedieť, prečo si to myslí a bude tento omyl učiť svoje deti a budúce generácie.

Tresty nefungujú

Je vedecky dokázané, že trestanie nefunguje na ľudí tak, ako si väčšina z nás myslí. Často sa uvádza mylný príklad na pilotoch, ktorí sa po treste za zlé pristátie zlepšili a po pochvale za dobré pristátie zhoršili. Keby tých istých pilotov pochválili, tiež by sa zlepšili alebo zhoršili. Tento jav sa nazýva regresia k priemeru (Myšlení rychlé a pomalé). To znamená, že ak v nejakej činnosti študent dosiahne skvelý výsledok, neurčí to jeho ďalší výsledok. Jednoducho sa mu zadarilo s veľmi veľkou pravdepodobnosťou. S veľkou pravdepodobnosťou bude jeho ďalší výsledok horší. Ak niektorý študent podá slabý výkon, jeho ďalší pokus bude lepší. Toto sa deje bez ohľadu na pochvaly alebo tresty. Pochvala je preto lepším hodnotením, ako trest. Ešte lepšie je dať pochvalu za snahu. Kým trest odrádza skúmať, odrádza byť odvážnym, pochvala podnecuje k ďalším pokusom. Hoc aj omylom. Je dobré a žiadúce sa učiť z omylov. Omyly netrestajte. To je najväčšia chyba, akú škola v deťoch učí.

Neznámkuj pre školu, ale pre život

Nevedomosť je dôležitá. Ešte dôležitejšie je uvedomenie si vlastnej nevedomosti. Práve toto som si dal za ciel pri vytvorení hodnotiaceho systému, ktorý si popíšeme.

Najprv si však pohovorme o klasickom známkovaní intervalom známok 1 (najlepšia) až 5 (najhoršia). Celá spoločnosť je týmto systémom presiaknutá a to sa musí zmeniť. Nechcem meniť dôraz na vedomosti, na memorovanie, na cvičenia. Vedomosti sú veľmi dôležité. Chcem, alebo mojou túžbou je zmeniť pohľad na hodnotenie a na to, čo hodnotíme.

Keď sa pozeráte na študenta filtrom piatich známok, máte tendenciu ho zaradiť do istého rámca schopností, ktoré pre danú známku predpokladáte. To je však chyba, pretože ako Kahneman (Myšlení rychlé a pomalé, 2013) hovorí, na základe regresie k priemeru jednotkár zo začiatku roka bude mať tendenciu sa zhoršiť a pätorkár alebo štvorkár zo začiatku bude mať tendenciu sa zlepšiť. Učiteľ však bežne ponechá tento rámec nad daným študentom a bez toho, aby si to uvedomoval, ovplyvňuje na základe tohto svoje ďalšie hodnotenie daného študenta. Toto rozloženie je pomerne nespravodlivé práve preto, že učiteľ si v danom rámci „zasadne“ na študenta.

Opýtajte sa sami seba, či nerobíte toto isté. Urobte to úprimne, nehanbite sa za to, pretože to je prirodzené pre každého z nás. Môže za to náš rozhodovací systém v našom mozgu. (Ktorý sa ale dá zmeniť.)

Keď sa pozrieme na rozloženie akejkoľvek vlastnosti v spoločnosti, je vždy riadené zákonom podľa gaussovej krivky. To znamená, že klasický interval 1 až 5 zodpovedá tomu, že v jednej triede budú dvaja, traja jednotkári, niekoľko štvorkárov alebo pätorkárov, a väčšina dvojkárov alebo trojkárov. Toto rozloženie sa dá ovplyvniť posunom vrcholu gaussovej krivky, buď smerom k jednotke, alebo smerom k päťke.

Ako je zrejmé, interval piatich známok bude obsahovať takých študentov, ktorí budú na rozmedzí dvoch známok. Na základe tohto bude mať učiteľ tendenciu nechať sa ovplyvniť, buď rámcom študenta na danom predmete a jeho doterajších výsledkoch, alebo rámcom celkového hodnotenia v ostatných predmetoch. To je chyba, ako sme už spomínali vyššie. Väčšina študentov bude mať smer skôr k priemeru (trojka), ako k známkam na okraji. Ku známam na okraji prejdú len niektorí študenti, bude ich však oveľa menej. Ak sa krivka prikloní skôr k jednému alebo druhému okraju, znamená to, že hodnotenie je ovplyvnené inými faktormi. Napr. štúdium môže študentov veľmi baviť, vtedy je vhodné zvýšiť nároky a navrátiť rozloženie do normálu.

Ako sa to dá obísť? Ako sa dá odstrániť ľudský faktor omylnosti z hodnotenia a ponechať to na skutočne aktuálne nadobudnutej vedomosti? Ako hodnotiť naozaj to, kam sa študent dostal a vynechať z toho minulé výsledky? Ja som na to zaviedol matematickú štruktúru založenú na gaussovom rozložení vedomostí v spoločnosti a na princípe regresie k priemeru. Táto štruktúra generuje celkové a priebežné hodnotenie podľa toho, ako sa daný študent snažil na hodine alebo doma.

Zaviedol som systém, v ktorom má každý študent na začiatku polroka 150 bodov (jedno stretnutie do týždňa) a jeho úlohou je ich čo najviac stratiť.

Strata bodov je zvláštny obrat v chápaní hodnotenia. Nestretávame sa s ním často, preto ho vnímame výraznejšie. Zaviedol som navyše niekoľko aktivít, ktoré sú hodnotené stratou jedného, dvoch, troch a štyroch bodov. Každá aktivita má istú periodicitu. Dôležitou vlastnosťou týchto aktivít je, že je dovolené stratiť za danú aktivitu na danom stretnutí body len raz. Ak študent odpovedá na jednej hodine dvakrát, stratí body za to len raz. To je dôležité dodržať a pevne za tým stáť, inak sa to môže vymknúť kontrole.

Na záver je veľká aktivita, projekt, ktorý je ohodnotený maximálnou stratou 21 bodov. Hodnotu projektu si musí určiť každý študent zvlášť. Hodnotenie projektu samotným študentom je náročná činnosť, v ktorej vyhrá buď morálka, alebo sebaklam. Chápem to ako prípravu na život mimo školy, v ktorom objektívne sebahodnotenie hrá významnú úlohu.

Drobnosť týchto bodových ohodnotení je objektívne v tom, že učiteľ nie je ovplyvnený bodovou stratou za predchádzajúce obdobie. Tým, že celkové skóre sa znižuje, nejestvuje nad študentom rámec jednej známky. O generovanie známky sa stará matematický vzorec, ktorému je jedno, ako si študent viedol doteraz alebo ako si vedie na iných predmetoch.

Toto bol krátky pohľad do tejto metódy hodnotenia, ktorej sa chcem povenovať podrobne v ďalšom článku.

—

Aby som uviedol na pravú mieru. Učil som na gymnáziu v Žiline. Len dva mesiace, čiže som nemal možnosť tento systém hodnotenia vyskúšať na celom školskom roku. No už za tie dva mesiace začalo byť vidno výsledky. Zo školy som odišiel z objektívnych finančných, ale i personálnych príčin, ktoré ho sužujú doteraz.

Rád by som raz znovu učil, ale za iných podmienok. Preto zmenu v školstve podporujem z vonkajšej strany aktivitami, ktoré robíme v Bedots Education.

https://medium.com/

Jak (ne)zničit svým dětem život

Velká část problémů v našem životě pramení z našeho dětství. To je jeden ze základních postulátů psychoanalýzy už od dob Freuda. A popravdě, dětství se více či méně dotýkají při práci s klienty či pacienty všechny psychoterapeutické směry. A víte co? Ono na tom něco je. Klíčovou úlohu v dětství přitom hrají naši rodiče. Právě oni jsou pověstnými sudičkami, které vytyčí směr, kterým se bude ubírat celý náš další život – v dobrém i ve zlém. Jak tedy (ne)zničit svým dětem život a jak se s tím pak vyrovnat z pohledu dítěte i rodiče?

Netradiční předmluva

Úvodem bych vás chtěl varovat. Tenhle text bude pro některé z vás asi hodně tvrdý. Tak tvrdý, že ve vás bude vzbuzovat emoce, a to ne nutně pozitivní. Vím, co dokáže udělat byť jen jeden z těch výroků níže s plnou posluchárnou v zásadě vyrovnaných lidí, často psychoterapeutů, avšak rodičů. A tady těch výroků bude opravdu mnoho. Dlouho jsem přemýšlel, jestli ho napsat nebo ne, ale poptávka po něm od lidí kolem mě nakonec převážila argumenty, proč ne. Nečtěte tento článek prosím v době, kdy se necítíte dobře nebo máte depresi. A pokud se vás, rodičů, tento článek dotkne natolik, že ve vás vzbudí pocity ohrožení, hoďte ho klidně za hlavu s tím, že „co o tom ten cucák ví, vždyť sám nemá děti.“ Přesto se budu snažit o to, abych měl vaši plnou pozornost co možná nejdéle.

Dítě je jednoduché, potřebuje „jen“ bezpodmínečnou lásku a přijetí

Pokud chcete pro své dítě to nejlepší, existuje v podstatě „jednoduchý“ návod – dejte mu bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Co to znamená? Milujte ho, ať je hodné, nebo zlobí, ať nosí jedničky, nebo pětky, ať vystuduje vysokou, nebo s bídou základní školu. Nic jiného od vás dítě nepotřebuje. Ve skutečnosti je tohle pro něj cennější než iPhone, iPad, anebo bezva fotky na Instagramu, a to bez ohledu na to, jak hrubě by se mnou teď třeba vaše dítě nesouhlasilo. Jenže bezpodmínečná láska neznamená, že mu dovolíte a koupíte cokoliv, co si zrovna umane. A to ani tehdy, máte-li výčitky, že ho vidíte jen o víkendech a přes den až pozdě večer, a to ještě spící v posteli. Ne, láska není v penězích, láska se kupuje časem a vašim jednáním.

Přijímejte a respektujte své dítě i s jeho snovým světem. Když vám ve čtyřech letech na pískovišti přinese „zmrzlinu,“ když se v šesti chce stát princeznou, když ve dvanácti chce jít studovat umění. Přijetí ale automaticky neznamená, že s ním budete souhlasit a rozhodně to neznamená, že budete sdílet jeho názory (ne, bábovičku plnou písku nemusíte sníst jen proto, že je to zrovna teď zmrzlina). To od vás to dítě vlastně ani nečeká. Respekt to je to, oč tu jde. Říct mu: „Co to meleš? Vždyť je to jen nějakej písek pochcanej od psů a žádná zmrzlina!“ či případně „Co to meleš, studovat umění je úplná hloupost, na práva půjdeš! Uměním by ses nikdy neuživil a skončil by si pod mostem jako bezďák, to chceš?“ je ale v podstatě totéž.

Váš čas definuje budoucnost vašeho dítěte

Asi je vám už po přečtení řádků výše naprosto jasné, že pro bezpodmínečnou lásku a přijetí je potřeba věnovat dítěti čas, moře času. Každá jedna minuta vaší plné přítomnosti, coby rodiče, se vašemu dítěti v životě několikanásobně zúročí. A není to o tom trávit s dítětem všechen čas od rána do večera a u toho si číst noviny anebo psát si s kamarádkami na Facebooku. Je to o tom být s vaším dítětem tady a teď – milující a přítomný. To je ten čas, který se počítá. „Rozvoj dítěte je možný jenom skrze lidský vztah,“ říká doc. Šturma, přední český psycholog, ředitel Dětského centra Paprsek a otec čtyř dětí.

Jenže na to, abyste mohli trávit čas se svým dítětem, být plně přítomní a poskytovat mu onen lidský vztah, však zase potřebujete být odpočinutí. A odpočinutí neznamená jen vyspalí, byť v prvním roce jeho života to tak zdánlivě může vypadat. Jenže, jak si odpočinout, když dítě často znamená brutální zásah do ekonomiky domácnosti, zejména v okamžiku, kdy na něj jeden z rodičů z libovolného důvodu zůstane sám. A co do ekonomiky domácnosti, je to vlastně brutální zásah do každého aspektu vašeho života. Brutální proto, že ať jste si to malovali jakkoliv, je to teď úplně jiné a nikdo vás na to nepřipravil.

Předurčeni k selhání

Pokud nejste zrovna superman nebo Chuck Norris, asi vám je teď naprosto jasné, že tohle prostě nejde zvládnout. Že to nejde udržet donekonečna – být fyzicky i psychicky přítomni, bezpodmínečně milovat své dítě i s tím jeho neustálým brekem, křikem, žvatláním a „A proč? A co je to xxxx?“ či s jeho průšvihy, atd., bezpodmínečně ho přijímat a do toho samozřejmě být ještě milujícím partnerem, synem/dcerou, vzorným zaměstnancem, atd. Zkuste si to vydržet byť 14 dní v kuse…

Rodičovství je těžká práce, ba co víc, je to poslání. Celoživotní. Ne, tohle nikdy neskončí. Tím, že děti vylétnou z hnízda, se o ně nepřestanete bát. Tím, že se stanou dospělí, nepřestanete mít dojem, že na ně musíte dávat pozor a že víte, co je pro ně nejlepší. Jen ti osvícenější to přestanou říkat svým dětem nahlas, ti nejosvícenější jim to pak ani nenaznačí. Smíření přichází podle vývojové psychologie až ve stáří. A to ještě nevíte, že právě z pohledu vývojové psychologie je v každém z vývojových období dítěte tisíce a jedna věc, kterou mu můžete v podstatě „zničit život.“ Často stačí skutečně málo a vaše dítě si jako nemilosrdný trestající soudce vyryje váš prohřešek navždy do svého nevědomí, a to i přesto, že se druhý den bude usmívat a vy budete ta nejlepší maminečka nebo tatínek na světě.

Proč nás děti někdy rozžhaví do běla

Ne, bezpodmínečně milovat vašeho andílka, co právě pomaloval lihovým fixem koženou sedačku za čtvrt milionu, není jednoduché. Bezpodmínečně přijímat své dítě, které přijde s tím, že právě propadlo, je ještě těžší. A co teprve dítě, které něco ukradlo nebo někoho slabšího zbilo. Všechno je to frontální útok na naše vlastní sebevědomí, naše ego, na náš vlastní pocit selhání. Když nám pak totéž vyčte i náš partner, či ideálně ještě navíc tchýně, je ten tlak obrovský. Pokud se i v takovém okamžiku udržíte a své dítě neseřvete, a budete to s ním v poklidu konstruktivně rozebírat a trpělivě vysvětlovat, co je špatně na tom, co provedlo, máte můj nehynoucí obdiv. Děti sice nemám, ale nedokážu si představit, že bych po tolika letech snahy o výchovu tohle dokázal ustát s ledovým klidem.

Snad každý rodič do své role vstupuje se strachem, jestli svoji novou roli zvládne. Dřív nebo později se pak stane něco, kdy pochopí, že jeho strach se naplnil. Jeho nejhorší noční můra ho dožene, ať už v raném dětství dítěte z chronického nevyspání, či při případném rozpadu manželství, což dnes bohužel není žádnou výjimkou, anebo jednoho dne, kdy ho jeho vlastní dítě překvapí, a to nikoliv v tom pozitivním slova smyslu. Rodičovská role je nevděčná a je předurčena k selhání. Pro přežití druhu a naplnění základní pudové potřeby rozmnožování je však nezbytná.

Rodiče nám mají tak trochu zničit život

„Učit se znamená narážet na to, co neumím,“ říká Dana Holubová, přední česká psychoanalytička. A rodičovství je něco, co neumíme. Ve škole se to neučí, k dítěti manuál z dělohy nevypadne a naši vlastní rodiče? Schválně, kdo jste je měli bez chyby. To, že rozhodně nechceme dělat svým dětem něco, co nám dělali naši vlastní rodiče, totiž neznamená, že jsme stejně dobře okoukali to, co pro ně vlastně dělat chceme a jak.

Rodič je od začátku předurčen k selhání. Buď se s tím smíří anebo ne. Ti, kteří se nesmíří a začnou si „extempore“ svého dítěte brát osobně, to často ale zhoršují. Z jejich rodičovství se totiž pozvolna začne vytrácet láska, přijetí i důvěra. A jak říká doc. Růžička, přední český psychoterapeut: „Pokud chybí láska, nastupují nenávist, zloba, nepřátelství, nedůvěra, atd.,“ tentokrát u vašeho dítěte vůči vám. Vzteklé či revoltující dítě si tak často neříká ani tak moc o pozornost, jako ve skutečnosti o lásku, tu pravou, bezpodmínečnou, které se mu podle jeho subjektivního pohledu v té chvíli nedostává. V raném dětství od rodičů, v pubertě třeba i od ostatních.

Je to tak, tomu drobečkovi, kterého nade všechno milujete a který teď možná leží někde vedle vás v postýlce, jednoho dne ublížíte. A co hůř, pokud ho skutečně nade všechno milujete, dost pravděpodobně o tom nebudete vědět. Jenže tak to má být! „Každá výchova nějakým způsobem ohrožuje duševní zdraví jedince a nějakým jiným způsobem ho rozvíjí,“ říká na tohle téma doktor Holeyšovský, Rogerián a zakladatel PCA institutu. Věnujte přitom prosím pozornost slovíčku každý.  „Kdo neprojde duševním průšvihem, tak moc neví o životě,“ říkává zase daseinsanalytik doc. Růžička. A doc. Šturma, absolvent SUR, k tomu tématu dodává následující podobenství: „Zlomená kost, která dobře sroste, na tom místě zesílí.“ A pro milovníky cynismu – oblíbená věta doktorky Holubové, psychoanalytičky, je: „Ještě se nenarodilo dítě, které by si na své rodiče nemohlo stěžovat u psychoterapeuta,“ tak to berte trochu sportovně A věřte, že na světě jen velice málo věcí, na kterých se psychoanalytik, Rogerián, absolvent SUR a daseinsanalytik shodnou.

12 tipů, jak zničit vlastnímu dítěti život

Aby to ale nevypadalo zas až jako taková legrace. Jsou přeci jen fauly, kterých by se rodiče dopouštět neměli. A že tohle už nejsou jen příklady z knížek, přednášek a terapeutické praxe výše zmiňovaných dam a pánů, kterých si hluboce vážím. Bohužel jsem měl tu možnost potkat osobně dospělé lidi, jejichž rodiče jim některou z níže uvedených věcí dělali. Mnohdy jim to sice nebránilo dosáhnout úspěchu, ale za to jim to efektivně bránilo dosáhnout štěstí a vyrovnanosti. Pokud své vlastní děti aspoň maličko milujete, tak jím prosím nic z níže uvedeného nedělejte. Pokud jim to přesto děláte, zvažte vlastní terapii, je možné, že v dobré víře opakujete „jen“ vzorce z vlastního dětství. Přesně tak, jak to možná budou jednou dělat vaše vlastní děti.

Jak tedy zničit vlastnímu dítěti život?

1) Říkejte mu: „Jestli neuděláš to či ono, nebudu tě mít rád!“ – za tuhle větu by doc. Šturma nechával děti rodičům na místě odebrat z péče. Působí to dítěti devastující psychické zranění, zejména jeho sebevědomí i sebe-vědomí. Je to exemplární příklad explicitní vyjádřené výlučně podmínečné lásky a naprostého nepřijetí. „Jsem tvůj rodič a nepřijímám tě takového, jaký jsi. Buď budeš takový, jaký ti řeknu, že budeš, anebo tě navíc nebudu ani milovat.“ To je to, co tím tomu dítěti říkáte. V dospělosti se pak bude chtít každému zavděčit, nebude umět říkat ne a bude žít v neustálé nejistotě, jestli je dostatečně taková/takový, jakou ji/jakého ho chtějí ostatní mít. Dnem, kdy tohle vyslovíte a kdy to to dítě emocionálně zasáhne, ztratí vaše dítě samo sebe.

2) Bijte ho – druhá nejhorší věc, kterou můžete podle doc. Šturmy dítěti udělat. Je ale bití a bití. Pokud vám ujedou nervy a vlepíte dítěti ve vyhraněné diskusi facku, je to špatně, hodně špatně, no ale může se to stát. Můžete to zkusit zachránit. Doc. Šturma říká, že na každý negativní prožitek by s vámi dítě mělo mít ještě ten den pět pozitivních. Pokud ho bijete častěji, než výjimečně při ujetí nervů, jděte se léčit. To myslím naprosto vážně.

3) Nemějte na dítě čas – to povede ke dvěma věcem. Zaprvé, vaše dítě se bude rozvíjet neúměrně pomalu, a tím nemyslím nutně známky ve škole či osobní rekord, často jediné to měřítko rodičovského úspěchu u těch, kteří se dětem nevěnují. A zadruhé, když vaše dítě bude mít kliku, najde své vzory ve svých prarodičích, učitelích, trenérech apod. a bude se rozvíjet skrze vztah s nimi. Pak se ale nedivte, až vám nebude mít dohromady co říct a co bude následovat, až budete staří.

4) Říkejte mu, co všechno neumí a v čem je špatné – krásně tím zničíte jeho sebevědomí. Dospělý život pak stráví v nejistotě jako „kazisvět,“ co přeci všechno vždycky zkazí. Z vašeho hodnocení se stane sebenaplňující se proroctví, protože „přeci vaše dítě takové je“ a díky vám jiné být neumí.

5) Nezapomínejte mu vyjmenovat, co všechno v životě nemá šanci zvládnout – krásně tím zničíte jeho sebevědomí i sny. Celý život pak bude vědět, co má rádo a co by chtělo zkusit, ale nikdy to neudělá. Díky vám! Tedy pokud nepotká někoho, kdo ho z toho pracně nevyléčí a nepomůže mu ex post dospět v samostatného plnohodnotného dospělého člověka.

6) Nechte ho co nejdřív převzít roli dospělého – vždyť už je takové „velké a rozumné“ a mělo by tudíž vědět, jak se věci mají. A ideálně by ještě mělo vyzvedávat mladší sourozence ze školky a školy, nakupovat, vařit jim a dělat s nimi úkoly. Pokud hledáte definici „zničeného“ či ztraceného dětství, právě jste ji našli.

7) Nezapomeňte hlavně holčičkám říct, jak jsou tlusté, zejména pokud jste tatínek – kdybyste jim náhodou nezpůsobili anorexii či bulimii rovnou, opakujte aspoň dvakrát. Pak se začnou třeba nenávidět za to, jak vypadají, a to i přesto, že budou mít tělo modelky. A ano, tahle latentní sebenenávist jim zůstane i v dospělosti, klidně i do dob, kdy už budou samy v roly maminek či dokonce babiček.

8) Ještě před pubertou dítěti co nejvíc znechuťte pohlavní život – zaručeně tím usnadníte celý jeho nadcházející partnerský život a jeho manželství bude předurčeno minimálně k vážným potížím v této oblasti. Doporučuju ještě přidat, jak je to strašně nechutné, nehygienické, bolestivé, atd.

9) Chovejte se k sobě s partnerem/partnerkou co nejvíc „hnusně“ a neuctivě – to ocení zejména budoucí životní partner vaší ratolesti. A začít můžete hned od 3 měsíců věku dítěte, netřeba čekat až bude mluvit. Vztahový systém dítěte totiž vzniká už v této době, a to tak, že maminka citlivě reaguje na tatínka a obráceně, což vy samozřejmě nehodláte dělat.

10) Udělejte si ze svého dítěte důvěrníka a ještě lépe terapeuta – to je bohužel populární volba zejména rozvádějících se rodičů a rodičů, jejichž manželství se ocitlo v krizi. Ideálně si ještě vyprávěním o tom, jak je tatínek respektive maminka hrozná, připravujte půdu pro následnou přetahovanou o dítě. Dítě, protože je to dítě, situaci nezvládne, bude mít celoživotní výčitky a pocity viny, ideálně ještě nevědomé, a když se vám skutečně zadaří, mohla by se u něj rozvinout i nějaká depresivní porucha.

A na závěr dva nejčastější favoriti:

11) Buďte perfekcionisti – vaše dítě pak bude mít na sebe, a tím pádem i na ostatní, v dospělosti přehnané nároky a bude mít problém začít něco nového, včetně vztahu, protože vše bude muset být přeci podle vás – tedy perfektní. Jo a mimochodem, ty přehnané nároky bude mít v dospělosti i na vás, hlavně ve vašem stáří.

12) Buďte ultraprotektivní a nic mu nedovolte, aby se mu náhodou něco nestalo – to je vlastně inverzní postup k tomu, co říká doc. Růžička: „Kdo neprojde duševním průšvihem, tak moc neví o životě.“ V dospělosti pak své bezstarostné dítě z bezstarostné rodiny vrhněte hladovým lvům do chřtánu. Až do poslední chvíle si o nich bude myslet, že jsou to jen velké roztomilé žluté kočičky. A psychické následky, které to na něj bude mít, nebudou od toho setkání se lvy příliš vzdálené.

Dělejte vše, jak nejlépe umíte

OK, bylo by tedy fér říct také, co vlastně dělat, pokud chcete, aby vaše děti měly život co nejlepší. Kromě toho, že se důsledně vyvarujete všeho z předchozí subkapitoly, a toho „triku“ s tím, že prožitek vašeho dítěte z každého dne by měl být co možná nejvíce pozitivní, je to následující rada. Ganbatte kudasai, jak říkají Japonci, dělejte to, jak nejlépe umíte. Svým dětem vždycky nějak ublížíte. A je to tak správně. To je evoluce. Vaše děti se díky vám naučí překonávat životní těžkosti, zdokonalí se, budou v mnoha věcech lepší, než jste vy. Ať děláte, co děláte, ony to většinou nějak zvládnou. Důležité je, aby vy sami jste byli „v pohodě,“ abyste věděli, že v danou chvíli jste vždy dělali to nejlepší a že líp jste to neuměli. Jasně, že uděláte spoustu chyb. A co vaše čtvrtletní slohová práce ze 3. třídy ZŠ? Napsali byste ji stejně? Asi těžko. Napsali jste ji nejlépe, jak jste tehdy uměli? To už je otázka jen a jen na vás. „Učit se znamená narážet na to, co neumím,“ pamatujete?

Odpusťte svým rodičům

Je mi naprosto jasné, že pokud jste to dočetli až sem, vaše rodiče vám pravděpodobně něco z těch negativních věcí zmíněných v tomhle článku prostě dělali. I rodiče jsou ale jen lidé. Jste dospělí. Už víte, že váš tatínek není nejsilnější na světě a že maminka není ta nejlepší kuchařka na světě. Ne, jsou to úplně obyčejní lidé jako vy a já. Mají své světlé i stinné stránky, své silnější i slabší chvilky, své úspěchy i neúspěchy, své strachy a pocity viny, třeba za to, že svou rodičovskou úlohu nezvládli tak, jak možná chtěli nebo jak si to představovali. A dost možná v tom hráli roli i jejich rodiče a rodiče jejich rodičů.

Ano, rodiče jsou jen lidé, ale mají s námi přeci jen něco společného – polovinu chromozomů, to jak vypadáme, jak se pohybujeme, jak jednáme, jak jsme silní a nezdolní. „Když hodíme rodiče přes palubu, podřízneme si větev pod zadkem,“ říká doc. Růžička. Neřezejte si větev pod vlastním zadkem. Je to nepraktické. A paradoxně jen pro vás. Vaše rodiče z toho zadek bolet nebude, maximálně tak srdce, protože přesto přese všechno jsou to pořád vaši rodiče a vy jejich děti, které přeci jen vždy nějakým, byť ne vždy vysloveným či vyslovitelným způsobem milují. A i vy, v roli dětí, můžete zkusit udělat to nejlepší, co umíte.

AKO VYCHOVAŤ MUŽA – SEDEM PRAVIDIEL SYNOLÓGIE

Žien nám je ľúto. Neustále sa sťažujú, že vôkol niet žiadnych mužov. Žien nám nie je ľúto. Vychovávajú svojich synov ako dievčatká. Výsledok je zákonitý.

PRVÉ PRAVIDLO

Výchovou chlapca sa musí zaoberať otec. Avšak od samého narodenia. Svojho narodenia, nie narodenia jeho syna.

Pretože výchova v rodine to nie mravoveda. Chlapec kopíruje spôsob chovania sa svojho otca, nie jeho slová.

OTÁZKA PRE MAMY: Chceli by ste, aby sa váš syn stal takým istým ako je váš muž?

DRUHÉ PRAVIDLO

Muž musí byť silným. Ale čo to znamená? Vedieť prijímať rozhodnutia a brať na seba zodpovednosť za ne.

OTÁZKA PRE RODIČOV: Učí sa váš syn prijímať rozhodnutia a zodpovedať za ne?

TRETIE PRAVIDLO

Prijímať rozhodnutia a niesť za ne zodpovednosť to sú dve strany tej istej mince. Z jednej strany sloboda, z druhej strany ohraničenie slobody.

PRÍKLAD

Muž prijíma rozhodnutia, ale zodpovednosť za ne nesie jeho žena. To nie je muž, to je iba mamičkin synček. Mazlíček.

ŠTVRTÉ PRAVIDLO

Sloboda sa začína sebaobmedzením.

Existuje také príslovie: „Vodu pijú najskôr ťavy, pretože nemajú ruky. Druhí pijú muži, lebo nemajú trpezlivosti. Posledné pijú ženy“.

VÝCHOVNÁ SCHÉMA (PRE TATOV!):

„To najlepšie pre mamu. Pretože je dievča. Potom kocúrovi – preto, lebo si nedokáže sám pomôcť a závisí od nás. A až potom my dvaja. Pretože sme muži“.

PIATE PRAVIDLO

V akom veku sa mládenec stáva mužom?

Od momentu uvedomenia si seba samého ako osobnosti. Psychológovia tento vek poznajú. Tri roky. Tak, mamičky. Tri roky.

Práve od tohto veku je nevyhnutné pripomínať synovi: „Ty si muž!“

Práve od tohto veku sa musí začať učiť normálne mužské slovo: „Musím!“

Muž musí. Vedieť trpieť. Vedieť prekonávať sám seba. Vedieť sa mýliť. Vedieť byť nežným. Vedieť byť hrubým. Vedieť byť ráznym. Vedieť niesť zodpovednosť za svoje slová. Muž musí vedieť BYŤ.

ŠIESTE PRAVIDLO

K chlapcovi sa treba chovať ako k dospelému. To neznamená, že sa s ním netreba hrať, odpúšťať mu jeho omyly, nebyť k nemu nežným, neusmievať sa naň.

SIEDME PRAVIDLO

Synček sa môže mýliť. On skúma svet vôkol seba, skúma jeho hranice. Viete prečo sú muži podobní na deti? Pretože ako muži tiež posúvajú hranice tohto sveta. Muž musí byť nespokojný. On je hnacia sila človečenstva. A žena je sila ochraňovania – ak je čo.

Synčeka neslobodno trestať za omyly. Treba ich naprávať. Jemu samému. Samostatne. Ale s vašou radou a pomocou.

Publikované: 26.05.2016 o 10:53Autor: Petra Babulíková

Tebe, ktorá kričíš na svoje deti

Viem, že na ne kričíš. Počujem ťa cez steny vášho bytu a napriek tomu, ako desivo to znie, vnímam tvoju túžbu nekričať. A hoci sa pri stretnutí s tebou tvárim, že je všetko fajn, viem aj to, že potrebuješ počuť pravdu.Rozumiem tomu, čo zažívaš. Poznám tú bezmocnosť, s ktorou sama seba počuješ niekoľkokrát denne kričať. Často stačí len maličkosť – hračka na zemi v predsieni, nesprávne zapnuté gombičky na svetríku alebo si niektoré z nich netrafilo lyžicou priamo do úst – a už spustíš. Nie je to bežný krik, akým mama okríkne neposlušné dieťa. Je to, akoby si práve kričala na dospelého človeka – z plných pľúc, nahlas a hrozivo. Nasleduje detský plač a potom ticho. Cítim napätie, ktoré u vás vládne, aj ťarchu viny, s akou sa o pár minút dieťaťu prihováraš. Chvíľu to u vás znie milo a veselo, až do najbližšieho detského prešľapu. Nasleduje ďalší strašný krik, ďalší plač, ďalšie ticho a ďalšie pokusy o láskavú komunikáciu.Dakto by povedal, šibnutá matka. Vrieska ako rozumu zbavená. Načo majú také ženy deti?Ja poviem len – viem, ako sa cítiš. Nebolo to tak dávno, keď som ja takto strašne kričala na svoje dcérky, predovšetkým na našu prvorodenú. Neznášala som sa za ten krik. Videla som, ako sa ma moje dieťa bojí, ako jej môj nedostatok sebaovládania ubližuje, ale nedokázala som s tým nič urobiť. Cítila som sa ako v bludnom kruhu, denne zas a znova. Ubližovala som jej a ubližovala som sebe. Pochybovala som o sebe ako matke, vyčítala som si, v noci som plakávala pri jej postieľke a prosila ju, spiacu, o odpustenie.Bolo ťažké si priznať, že mám problém. Hanbila som sa a obviňovala. Raz som však cítila, že musím o svojom – našom probléme hovoriť so svojimi priateľkami. Vieš, čo sa stalo? Zrazu sa ozvalo mnoho mám v mojom okolí. Kričali rovnako ako ja. Kričali a trápili sa, cítili sa nehodné materstva a takmer sa nenávideli za to, ako ustrašene sa na ne vo chvíľach ich slabosti pozerali ich vlastné, hlboko milované deti.Hlboko milované.Počúvaj ma, milá kričiaca mamička. AJ TY SI HLBOKO MILOVANÁ. Aj ty, milá unavená, vyčerpaná mamička. Poslednú noc, ktorú si prespala nerušeným spánkom, si už ani nepamätáš. Bláznivé rána, denný kolotoč upratovania, dojčenia, varenia, výchovy, ... a kde si ty? Kde je tvoj oddychový čas? Tvoj manžel je v práci – alebo dokonca deti vychovávaš sama. Úplne si zabudla, že aj ty si hlboko milovaná. Kladieš si na plecia celý svet a zabúdaš na to, že kto chce dávať, musí tiež čerpať.Nie, nie je správne kričať na deti. Nie takto, surovo a bez rozmyslu. Ale čo ak za to nemôžeš, čo ak za to nemôže nikto z vás? Čo ak to len v tebe kričí tvoje nevládne, očakávaniami okolia i seba samej obťažené srdce? Čo ak tvoj krik je výkrikom túžby tohto srdca, ktoré potrebuje pohladiť a objať a utešiť – presne, ako tvoje vystrašené deti, na ktoré toľko kričíš?Nadýchni sa. Tvoje deti ťa milujú. Skloň sa k nim a povedz im: „Mamička nevládze. Objím ma, prosím.“ Nehanbi sa priznať si pred nimi svoje hranice. Ony ti odpustia. Odpustia ti a objímu ťa, tak ako to dokážu len deti.A keď budú večer odfukovať v postieľkach a ty si urobíš do svojej obľúbenej šálky čajík s medom, vylož si nohy a namiesto lacného časopisu, internetovej či mobilnej aplikácie vpusti do svojho srdca pokoj. Premietni si pekné chvíle, ktoré si s deťmi zažila; spomeň si na to, ako ťa rozosmiali, dali ti nemotornú pusu či zovreli ruku svojimi malými prštekmi. A uver, že nikdy nie je neskoro dať zbohom starým zlyhaniam.Drž sa!Peťa

Viac na: http://www.cestaplus.sk/cestaplus/clanok/26-05-2016-tebe-ktora-kricis-na-svoje-deti

© Copyright www.cestaplus.sk

Drahá mama,

Milujem ťa, pretože...

 ...si sa vždy postarala o to, aby som mala na sebe bundu.

„Máš bundu? Večer sa môže ochladiť.“ Ďakujem ti za to!

...dnes viem, že si skutočne vládla môjmu svetu.

Bránila si ma pred zlými chlapcami a aj nahnevanou učiteľkou. Bola si tam, kde som ťa potrebovala a vedela si, čo v tej chvíli chcem. Objala si ma a v hlave si myslela na to, ako eliminovať všetky tŕne z mojej cesty. Dnes viem, že bez teba by to nebolo také krásne, hoci to nebolo jednoduché.

 ...som našla druhú topánku.

Ďakujem ti za to, že si mala na všetko plán a vždy si vedela, kde čo máme. Kľúče? Lepiaca páska? Dokonca vieš, kde sa nachádza otcov skrutkovač. Mama má vždy dokonalý prehľad! Bez teba by sme všetci boli ako blúdiace ovečky a chodili do školy bez desiaty. A bola by nám zima. (Že ocko?)

...tvoje jedlo je to najlepšie na svete.

Áno, je to pravda, tešila som sa na to, keď budem môcť chodiť do drahých reštaurácií a vychutnávať si jedlo exotickej kuchyne. Aj doma si niečo ukuchtíme. Ale keď prídem k tebe a urobíš mi svoje jedlo, hoc by to mal byť aj chlieb s maslom, tak ma to dojme... Kombinácia jedla a tvojej lásky, to je to, na čo nikdy nezabudnem. Mama varí najlepšie!

...si môj najtvrdší kritik a najlepší kamarát.

Priznávam, aj na mojej strane je veľa chýb. Iba si podišla a povedala veci tak, ako to nedokáže nikto na svete. Aj to bolelo, aj padali slzy. Studené – to sú vtedy, keď si povedala pravdu. Viem, že si ku mne na 100% úprimná. Si moja najlepšia kamarátka!

Zdroj: Pinterest.com

...si vždy všimneš, keď potrebujem pohladiť.

Keď sa môj svet vykoľají a cítim sa, akoby som sa mala niekam schovať a nikomu nič nepovedať... Tak ma vieš povzbudiť. Ako to robíš? Viem, ty máš tie ruky, čo ma kolísali. Nikto ma preto tak nedokáže upokojiť ako ty... Ďakujem.

...bez teba neviem, že mám narodeniny.

Hoci mi už zrkadlo dáva nekompromisne najavo, že dospelosť je už dávno tu, bez teba to nie je ono. Nie je to samozrejmosť, že mi zavoláš. Spomínam na to, keď som fúkala sviečky na torte a ty si sa tešila, ako nikto na svete. Ten pocit dnes poznám aj ja. Bez tvojho daru života, by som tie narodeniny nemohla osláviť. Vrelá vďaka!

...si ma zdvihla, keď som to prehnala s alkoholom.

Tá hanba! Ale ty si len prišla a so strachom si ma vzala domov. Ten krik mi zvoní v ušiach dodnes. Dnes viem, aké to je báť sa o svoje deti. Dnes viem, že bez teba by to nebolo ono... Tvoja láska a neha, ale aj spravodlivý hnev ma vychovali k tomu, aby som už neopakovala hlúpe chyby.

...ma poznáš a aj tak ma miluješ.

Koľkokrát som ti dokazovala, že chcem byť niekým iným. Hľadala som svoje JA. Nie som podľa predstáv. Ale jedine ty si mi nespočetne veľakrát dokázala, že ma miluješ. A nie preto, aká som, ale len preto, že som.

...si.

Prídu dni, kedy budeš smutná zo staroby, vezmem ťa za ruku a budem s tebou s láskou do konca života. Budem vďačná za tento dar času a radosti, ktorý som mohla zdieľať s tebou. S veľkým úsmevom a obrovskou náručou plnou lásky, ktorú si vždy pre mňa mala, ti chcem len povedať, že ťa milujem, moja drahá mama.

Matka tří dětí o mateřství. Až se vám bude zdát, že vás péče o děti už úplně vyčerpala, přečtěte si, co napsala.

Když jsme přinesli novorozenou dcerku domů, byli to její bratři, kteří za mnou přiběhli vždycky, když plakala, když pokňourávala nebo podezřele zapáchala. „Maminko, někdo tě potřebuje! Malá pláče!“, hlásili. Na minutku jsem se posadila i s vědomím, že malá už se probouzí, a vzápětí jsem slyšela „Maminko! Potřebuje tě!“ Už už, já vím… A to nemluvím o tom, že nároky novorozeněte nejsou nic ve srovnání s nároky dvou malých lotrásků.

Jeden z nich má určitě hlad, druhému je třeba přelepit odřené koleno, pak podat jinou ponožku nebo hodit do vody pár kostek ledu, utřít nos, obejmout, říci pohádku, dát pusinku. Odpovědět na sedmadvacet neodkladných otázek. Některé dny mi připadaly nekonečné a věčné opakování situací, kdy „mě někdo potřeboval“, mě vyčerpávalo. Říkala jsem si, že se to na mě nakonec musí proboha nějak negativně projevit!? Jenomže pak jsem si náhle, jako bleskem osvícená, uvědomila, že potřebují MĚ. Ne kohokoli na světě.Potřebují svou MAMINKU.

O co dřív mi došla závratná skutečnost, že mateřství znamená, že nikdy nic nestíhám, o to dřív jsem byla schopna nalézt své místo a získat klid i v nekončící honbě, která zaplnila důležitou etapu mého života. Tím dřív jsem si uvědomila, že „máma“ je má povinnost, mé privilegium a má čest. A byla jsem připravena být tam, kde jsem zapotřebí, v kteroukoli denní i noční dobu.

«Máma“ znamená, že jsem ve čtyři ráno sotva dokrmila maličkou a uložila ji do postýlky a přesně v tu chvíli mého tříletého synka začala trápit noční můra… „Máma“ znamená, že jsem živa z kávy a z toho, co děti nedojedly. „Máma“ znamená, že si celé týdny s manželem nemůžeme normálně v klidu popovídat. „Máma“ znamená, že dětské potřeby stavím nad svoje, automaticky, bez přemýšlení. „Máma“ znamená, že mě bolí celé tělo a moje srdce přetéká láskou.

Vím s jistotou, že přijde den, kdy mě nebude potřebovat nikdo. Mé děti se rozběhnou na všechny strany a budou pohlceny vlastním životem. A já budu sedět někde v domě pro seniory a pozorovat, jak uvadá moje tělo. Tehdy už mě nebude potřebovat nikdo. Možná budu dokonce na obtíž.

Samozřejmě, že mě budou navštěvovat, ale moje ruce už nebudou jejich azylem. A moje polibky už pro ně nebudou mít uzdravující moc. A už nebudou žádné malé botičky, ze kterých bude třeba otřít bláto. A nikomu nebudu utahovat bezpečnostní pásy v autě. A pohádku budu před spaním číst leda sama sobě, klidně sedmkrát za sebou. A nebudu už vděčná i za ty nejmenší chvilky oddechu. A nebudou žádné batohy, které bude třeba večer chystat a pak zase vyklízet, žádné krabičky se svačinkou. A jsem si jista, že mé srdce bude naříkat a toužit, aby alespoň ještě jednou, jedenkrát uslyšelo ty tenké hlásky oznamující „Maminko, někdo tě potřebuje!“

Teď mi ta pokojná tichá krmení ve čtyři ráno připadají překrásná. Sedíme s maličkou samy v naší malé útulné dětské ložnici. Sedíme ve vlastním levandulovém hnízdečku. Díváme se, jak tiše padá sníh a jak po rovném bílém trávníku utíká zajíc. Jen já a moje maličká, všude u sousedů je ještě tma a ticho. Jen my vidíme, jak vychází bledý měsíc a po zdech dětského pokoje tančí stíny. Jen my dvě, ona a já slyšíme, jak v dáli houká sova.

Pak jsme k sobě přitulené pod pokrývkou a já ji ukolébávám, aby znovu usnula. Jsou čtyři ráno, jsem ospalá a utahaná, ale to nevadí, protože mě potřebuje. Právě mě. A ze všeho nejspíš já zase potřebuju ji. Protože ze mě dělá MAMINKU. Přijde čas, kdy bude spát tvrdě celou noc. Přijde čas, kdy budu sedět na kolečkovém křesle, nebudu nikoho držet v náručí a budu snít o těch tichých nocích v dětském pokoji. O čase, kdy mě potřebovala a byly jsme samy dvě na celém světě.

Opravdu se dokážu kochat tím, že mě někdo potřebuje? Někdy mě to nepochybně vyčerpává. Vysiluje. Ale nekochám se vyloženě každou minutou. Vím, že je to i povinnost. Bůh chtěl, abych byla matkou. A to je věc, o kterou jsem usilovala dlouho před tím, než jsem ji vůbec pochopila.

Tři volné dny strávené v intenzivní blízkosti manželky a potomků přivedly mého muže k pocitům děsu a soucitu, s nimiž se mě ptal: „Takhle je to vždycky? Pořád?“ Měl tím na mysli nekonečné „Mami, mami, maminko!“, s nímž se na mě obraceli klučinové. „No ano“, potvrdila jsem mu. „Je to tak každý den. To je moje práce, víš?“ Jsem nucena přiznat, že to je vůbec ta nejtěžší práce, kterou jsem kdy vykonávala.

V minulém životě jsem byla manažerkou jedné z restaurací velmi oblíbené restaurační sítě na Floridě. V 19:30 jednoho sobotního večera jsem zrovna stála u výdeje nekonečného proudu talířů, když vtom vypadla elektřina. To však nebylo nic ve srovnání s tím, co se děje u nás doma v 17:00. A můžete mi věřit, že uspokojit klienty na Jižní Floridě je daleko těžší, než kdekoli jinde. Přesto však je to dárkové balení čokolády proti mým nespavým potomkům s nízkým obsahem cukru v krvi.

Kdysi jsem mívala čas. Pro sebe. Teď by bylo fajn najít chvilku alespoň pro svoje nehty. Podprsenka mi nějak divně sedí. Fén myslím nefunguje, ale ani to nevím jistě. Nikdy se nesprchuju bez diváků. Začala jsem používat krém na oční víčka. Nikde už neověřují mou totožnost. To je důkazem mého mateřství. Důkazem, že mě někdo potřebuje. Právě teď mě někdo pořád potřebuje. Stejně jako minulou noc…

Ve tři ráno slyším capání malých nožiček. Někdo jde ke mně do pokoje. Ležím potichu, sotva dýchám. Třeba se vrátí k sobě do pokoje…

«Maminko!“

«Maminko!“ Hlásek je teď trochu hlasitější.

«Ano“, říkám šeptem. „Copak je?“

Na chvíli se odmlčí, oči se mu lesknou v matném světle.

«Mám tě rád!“

A odešel. Vrátil se do svého pokoje. Jeho slova však zůstala viset v chladivém nočním vzduchu. Kdybych se jich mohla dotknout a uchopit je, vzala bych je a přitiskla si je na srdce. Ten tichý hlásek, který zašeptal ta nejkrásnější slova na světě. Mám tě rád. Úsměv mi rozšířil ústa, tiše vydechuju. Bojím se, aby ta vzpomínka nezmizela. Znovu se propadám do spaní a slova mého synka se usadila v mém srdci.

Jednou z tohohle malého chlapečka bude dospělý muž. A už mi nebude šeptat tak sladká slova v tak nemožnou hodinu. Uslyším jenom troubení aut a manželovo chrápání. Budu moci klidně spát po celou noc a nebude mě trápit starost o nemocného synka nebo pláč miminka. To už budu mít jen uloženo v paměti. Zůstanou mi v paměti ty roky, kdy mě potřebovali a bylo to tak vysilující, ale bohužel tak krátké.

Nesněte o tom, jak „jednou to bude všechno lehčí“. Protože pravda je taková: Ano, možná to bude i lehčí, ale nic lepšího, než dnešek nebude už nikdy. Dnešek, kdy jsem usoplená a uslintaná od malých chlapečků. Dnešek, kdy si vychutnávám objetí malých dlaní. Dnešek je dokonalý. „Jednou“ budu mít dokonalou pedikúru a sprchovat se budu sama třeba celé hodiny. „Jednou“ si sama sebe vrátím. Ale dnešek je doba, kdy se dávám jiným, jsem utahaná, celá upatlaná, ale mají mě TAK rádi, a proto za nimi zase musím jít. Někdo mě potřebuje.

…

Zdroj:  www.pronaladu.cz

http://esterdavidova.com/?p=2069

Proč „rané vzdělávání“ nepomáhá

Zveřejněno: 30. 1. 2016 0:57 | Napsal Moudrá Kočka

Děti by měly začínat školu později, nikoliv dřív, odhaluje kanadský vývojový psycholog dr. Gordon Neufeld. „Brzký vzdělávací program“ pro malé děti nemá žádné výhody, dodává. Tak proč se vlády snaží jít přesně opačným směrem?

„Chci si být jistý, že se můj syn naučí vycházet s ostatními,“ říká jeden rodič. A další by dodal: „Má dcera je stydlivá. Chci, aby byla s ostatními dětmi, aby vyšla ze své ulity.“ A třetí by mohl nadšeně říci, že jeho dítě miluje všechny své kamarády ze školky: „Nemůže se dočkat, až s nimi zase bude moci trávit čas!“

To jsou jen některé věcí, které rodiče zmiňují, když se baví o výhodách sociálních zařízení, které jesle, školka a celodenní školka zajišťují. Rodiče se oprávněně obávají, jestli jejich děti budou vycházet s ostatními.

Nicméně, je to pravda, že by brzká interakce s vrstevníky zlepšovala socializaci malých dětí? Kanadský vývojový psycholog Dr. Gordon Neufeld říká, že v tomto případě to tak není, obzvláště když je dítě posíláno do „sociálního“ prostředí dříve než je připraveno.

Gordon Neufeld

Definice socializace

Slovo socializace může pro každého znamenat něco jiného.

Ohledně malých dětí, Dr. Neufeld vyjasňuje jednu věc, co socializace není: „Pravděpodobně největší mýtus, který se vyvinul, je, že socializace se sobě rovnými jedinci vede k socializaci.“

Vývojový psycholog Urie Bronfenbrenner také upřesňuje, co není socializace: „Mělo by být jasné, že být socializovaný nemusí nutně znamenat také být civilizovaný. Nacistická mládež byla také produktem socializačního procesu.“

Socializace ve výchově dětí znamená poskytování dítěti prostředí, aby zapadlo do společnosti, aby mohlo vyrůst a dozrát a stát se přínosným dospělým, který může komunikovat s ostatními v komunitě s respektem, ať už je to v práci nebo doma, s kolegy, rodinou či přáteli.

Téma úspěšné socializace se pravidelně dostává do mediálního zájmu obzvlášť, když se objeví zpráva o šikaně.

Pro doktora Neufelda a jeho kolegy na Neufeldově institutu je socializace mnohem komplexnější než jednoduše být schopný vyjít dobře s vrstevníky. Socializace zahrnuje schopnost vyjít s ostatními a zároveň být upřímný sám k sobě.

Dr. Neufeld popisuje učitelku, která není schopna vyjádřit svůj pohled na věc ze strachu, že způsobí konflikt. Představte si poradu, kde si dotyčná  učitelka raději zvolí, že zůstane zticha než aby vyjádřila nesouhlas. Tohle může vyvolat dojem, že je „opravdu milá“ a že je schopna s ostatními vycházet – něco podobného může říkat i svým studentům. Realita je však taková, že není schopná držet se svojí vlastní identitou, pokud by měla čelit konfliktu.

Neustálý souhlas a to, že je někdo stále milý, ve skutečnosti skrývá nezralost. „Musíte být dostatečně odděleni, aby jste mohli být se sobě rovnými, aniž byste ztratili svou osobitost,“ říká dr. Neufeld.

Dodává, že ten, kdo vždy „vychází“ s ostatními není schopný zvládat diplomacii aniž by ztratil svou upřímnost. Jestli tato forma zralého sebevyjádření je těžká pro dospělého, o co těžší to musí být pro děti?

„Předčasná socializace,“ říká dr. Neufeld, „byla vývojovými psychology vždy považována za největší hřích ve výchově dětí… když dáte dohromady děti předčasně, dříve, než jsou schopny držet samy při sobě, stanou se jako ostatní a jejich individualita je spíše zničena než zdokonalena.  

Vazba

Jeden z problémů, který vyvstává, když je hodně malých lidí v prostředí instituce, je orientace na vrstevníky. To znamená, že se malé děti navazují na své vrstevníky spíše než na dospělé.

Koncept vazby, který vyvinul především psycholog John Bowlby, představuje instinkt, který způsobuje, že se dospělí starají o děti a že děti jejich péči přijímají. Úspěšná brzká vazba je nezbytná pro emocionální vývoj. Dle Bowlbyho je vazba tendencí lidských bytostí navázat silná láskyplná pouta s konkrétními lidmi.

My lidé jsme vysoce společenská stvoření. Ale některým vztahům udělujeme vyšší prioritu a jsme velmi vybíraví, kdo získá tuto pozici. Smysl pro sebe si vyvineme právě díky těmto spojením.

Co je však důležité, osoby, se kterými máme přednostní vztahy (lidé, které nejčastěji vidíme a opravdu je milujeme) by tu měli být trvale. Nejedná se o lidi, kteří by měli zmizet z našich životů a silné vazby není něco, z čeho by měly malé děti „vyrůst“.

To je jeden z důvodů, proč zaměstnanci jeslí a školek nemohou nikdy napodobit potencionální sílu rodiče: Práce je práce a zaměstnanci mění města i práce s určitou pravidelností.

Helen Ward je předsedkyní nestranné skupiny zvané Kids First Parents Association. Zdůrazňuje, jak jsou vazba a socializace provázány. „Aby děti mohly vyrůst v dospělé bytosti, jakými bychom chtěli, aby byli, musí trávit čas s dospělými, na které jsou navázány, ne na podobné nezralé vrstevníky“. A pokračuje: „To znamená, že když odejmeme tuto postavu pryč – kvůli smrti, nemoci, rozptýlení, jeslím/školce nebo když je narušen vazebný vztah – a je nahrazen vrstevnickou vazbou – pff – děti budou jako čerti, protože to „zdánlivé“ socializované chování je jednoduše kopírování, nevychází ještě zevnitř. Vyvíjí se, ale také se může nevyvinout.

Jestli si toho rodiče nejsou vědomi, můžou si tento negativní vývoj interpretovat jako pozitivní. Tříleté dítě se nemůže dočkat, až bude se svými kamarády ve školce může totiž znamenat, že se dítě navázalo na vrstevníky namísto rodičů, protože když máme na někoho vazbu, tak nás to nutí chtít s dotyčným být.

Problémem je, že čím více je dítě navázáno na vrstevníky, tím méně je navázáno na dospělé a to může vyústit v to, že se děti stanou velmi nepřátelské vůči rodičovské výchově nebo vyučování.

Kulturní zplošťování

Když malé děti tráví moc času se svými vrstevníky, budou imitovat znaky těch, kteří je obklopují. Dr. Neufeld mluví o výsledku jako o „zplošťování“ kultury. „Máme tu dnes dětskou kulturu. V Evropě je krize, že děti se neintegrují do většinové společnosti a v Severní Americe je tento trend také.“

Otázkou může být také jestli se nevčleňují do nové většinové společnosti, která je také zcela nevyspělá. „Děti nyní mají zapadnout do společnosti, která se sama nereprodukuje a ne přináší nic větší společnosti jako celku,“ říká dr. Neufeld.

Podpora rozmanitosti

Rozmanitost – vytvoření, respektování a svolení vzkvétat – je jeden z dnešních nejpopulárnějších výrazů, i když to tak upřímně neděláme. Nicméně umístění dítěte s jejich nedovyvinutými osobnostmi do pečovatelské služby na dlouhé hodiny, když nejsou schopné „udržet“ si své vlastní výjimečné a unikátní osobnosti, to vytváří stejnost, ne individualitu.

To je například jeden z důvodů, proč se rodiče rozhodnou posunout vstup do školy. Ve skutečnosti, většinu kanadské historie, děti nedocházely do žádných tak zvaných „raných vzdělávacích programů“, škola začínala až v šesti letech.

Ironicky, někteří zastánci homeschoolingu se pro něj rozhodují právě z důvodu, aby proběhla vhodná socializace. V své knize Domácí vzdělávání a otázka socializace (Home Schooling and the Question of Socialization) autor Richard G. Medlin zdůrazňuje, jak zdravou socializaci zažívají ti, kteří se vzdělávají doma. Píše: „děti vzdělávané doma se účastní denních rutin ve své komunitě. Rozhodně nejsou izolovány; ve skutečnosti se stýkají – a jsou si blízcí – s velkou sortou lidí.

Jiný výzkumník, Larry Edward Shyers, srovnával děti vzdělávané doma a ty v tradičních školách pro svou doktorskou práci na univerzitě na Floridě. Zjistil, že ohledně sebevědomí, tam nebyly žádné rozdíly.

Problém s dětmi, které byly vzdělávané ve škole je, že mohou být prchliví ve svých kamarádstvích. „“Kamarádi“ dítěte nejsou opravdovými „přáteli“ v žádném smyslu toho slova. Nejsou to zralé bytosti, které by mohly unést bolest druhého člověka nebo rozdílnost názoru. Vrstevníci chtějí, abyste byli stejní jako oni,“ říká Ward.

Došla k závěru, že výsledkem je méně individuální vyjadřování a menší osobní růst.

Zrušení smyslu dětství

Kdysi v roce 1988 psycholog David Elkind napsal knihu Uspěchané dítě (The Hurried Child), kde říká: „procházíme jedním z období v historii, jako byly první dekády průmyslové revoluce, kdy jsou děti nedobrovolnými oběťmi společenského převratu a změn… Dnešní děti se staly nedobrovolnými a neúmyslnými oběťmi ohromného stresu.“

Elkind se obával, že se s dětmi začne zacházet jako s malými dospělými. V dětství,která má být replikou dospělosti, vyvíjejí pečovatelské instituce a školky na děti tlak na akademičnost. Dětské sportovní týmy mají profesionální uniformy a slabší hráči jsou vyřazeni. Dětské oblečení vypadá jako dospělácké. Pokud se potýkal Elkind s tímto problémem někdy před více než dvaceti lety, situace se moc nezměnila.

Je stále více důkazů, že nejmenší děti podléhají standardům Raného vývojového plánu. (Early Development Instrument EDI). Pod záštitou zlepšování výkonu dětí, žádá EDI od učitelů odpovědi na hromadu velmi subjektivních otázek ohledně dovedností dětí, fyzických, akademických i emocionálních a potom je zařadí jak a v čem jsou děti pozadu.

Aktivisté používají tento vadný výzkum k tomu aby vytvářeli větší nátlak na výukové programy pro čím dál mladší děti. V Ontariu by si poradce předsedy vlády McGuinty například přál vytvořit školy jako střediska, kde budou moci být děti ponechány celý den, pokud možno celý rok, aby získaly lepší školní průpravu.

Když Francois Legault (z Koalice pro budoucnost Quebecu) nedávno navrhl, že střední školy by mohly mít pracovní dobu, která začíná v devět a končí v pět večer, někteří to shledali jako provokativní. Realita je taková, že spousta středoškoláků v před- a poškolní  péči už zažívá takové pracovní dny a to samé by se dalo říci o batoleti v jeslích. Dětské životy jsou narozvrhovány do puntíku, aniž by měly chvilku volného času na to být jen dětmi.

Proč jsme se vydali tím směrem?

Důvody jsou různé. Nicméně jeden z největších trendů současné politiky je vytváření tlaku na všechny rodiče, aby měli práci na plný úvazek.  Výsledkem je, že pracovní síla má přednost před vazbou mezi rodiči a dítětem. Kanada, která má podprůměrnou porodnost, tedy stále hledá více zaměstnanců. Když oba rodiče pracují na plný úvazek, jsou naprosto odkázáni k tomu, že jejich dítě půjde do některé z forem standardizované péče, proto se pečovatelské instituce dotují.

To však nemá moc společného s dětským vývojem. Problémem je, že když je instituční péče dotována a daně tak velké, tak rodiče mají velkou motivaci, aby tuto péči využili. V tomto bodě nemají rodiče moc možností. Nemohou dostát unikátním potřebám svých vlastních dětí, protože jejich životy byly zorganizovány tak, že oba rodiče mají práci na plný úvazek.

Když jsme se zeptali, jaký je přínos raného vzdělávání malých dětí, dr. Neufeld jednoduše odpovídá: „Nemyslím, že jsou tam jakékoliv přínosy kromě rodičovské emancipace. A rozhodně ne rodičovské naplnění. To už je úplně jiná záležitost.“

Co dělat?

Dr. Neufeld zdůrazňuje, že kdo jsou jeho rodiče má pro děti mnohem větší význam než co dělají.

Cílem tohoto výzkumu není, aby rodiče dětí v celodenní pečovatelské službě  zpanikařili. Nicméně by bylo rozumné rozumět tomu, proč tam vaše děti jsou. Někteří rodiče dávají své děti do instituce za účelem je socializovat a tohle není dle výzkumů důvod, proč tak činit.

Pro rodiče, jejichž děti musí být v pečovatelské instituci, by bylo moudré se ujistit, že je jejich pobyt výhradně soustředěn na hraní a s vazbou na dospělého. Někdy jsou to rodiče, kdo vyvíjí nátlak na učitele, aby děti vzdělávali, ve stále mladším a mladším věku. Když výsledková kartička přijde zpátky a jsou na ní špatné známky, vytváří to v rodičích další úzkosti, protože si myslí, že jsou jejich děti pozadu.

Rodiče by se měli vyvarovat jakéhokoliv systému, že všechno sedí všem. Přesně takový druh systému se snaží vytvořit vlády – aby „pomohly“ každé rodině. Tato prostředí jsou méně osobní a vzdálenější od rodičů. Dokonce ani místní základní škola nemusí být ve skutečnosti tím nejbližším místem pro vytvoření domáckého prostředí pro malé děti, když například sousedé odvedle se  chtějí postarat o další dítě se svými vlastními a když jsou sousedé dobří známí rodičů i dítěte.

Už moc dlouho byla tato forma vysoce kvalitní péče nálepkována jako „neregulovaná“, těmi, kdo se snažil vytvořit školky na školní úrovni se sdruženými zaměstnanci. A protože tato péče čelí kritice v tisku, „neregulovaný“ se stal synonymem pro „nebezpečný“. Ale Helen Ward upozorňuje, že všichni rodiče jsou „neregulovaní“ a tento samotný fakt není nic, čeho bychom se měli obávat. Rodiče by měli prozkoumat všechny možnosti péče odshora dolů – ať už státní nebo nestátní.

Existují nějaké prvky ve veřejné politice, které jsou diskutovány a pomohly by zvrátit současné trendy. Rozdělení rodinného příjmu dovoluje rodičům sdílet svůj příjem a platit menší daně. Více peněz v kapsách rodičů vždy znamená více možností volby. (…)

Pro doktora Neufelda, kapacita pro zdravé vztahy by se měla odkrýt v prvních šesti letech života. „Je to hlavní program,“ říká. „V pátém roce života, jestli vše pokračuje plynule a bezpečně, začne emocionální intimita. Dítě věnuje své srdce komukoliv, na koho je navázáno, což je neskutečně důležitá část… Nejdůležitější záležitostí je vždy vyvinout silné, hluboké emocionální spojení s těmi, kteří vás vychovávají. A na to by měl být kladen v naší společnosti důraz. Kdybychom to dělali, posílali bychom děti do škol později, nikoliv dříve.“

Zdroj: http://www.imfcanada.org/issues/nurturing-children-why-early-learning-does-not-help

  Astma spolu s laryngitídou môže v zlomku sekundy ohroziť život dieťaťa, preto je veľmi dôležité tieto ochorenia dýchacieho traktu riešiť, liečiť a pozorne sledovať. Zdroj: Dreamstime

Astma patrí medzi choroby, ktoré sa v dnešnej dobe zdajú ľahko zvládnuteľné. Len málokto vie, že na astmu zomrie ročne viac ako sto tisíc ľudí. Človek môže astmu dostať počas života, no najohrozenejšie sú práve deti.

Dýchanie je pre človeka absolútne prirodzenou záležitosťou. Prvý nádych po pôrode nás uvádza do života. Väčšina ľudí si fakt, že voľne môže dýchať ani neuvedomuje. Na svete však existuje viac ako 250 miliónov ľudí, ktorí trpia astmou. Toto na prvý pohľad nevinné ochorenie, však ohrozuje ľudí viac, ako by sme si mysleli. Ročne na astmu zomrie viac ako 100 tisíc ľudí.

Aj napriek pokročilej medicíne, patrí astma aj na Slovensku medzi najbežnejšie chronické ochorenia. Astmou trpí okolo 100 tisíc Slovákov. Zlou správou je, že pacientov, ktorí trpia astmou neustále pribúda a to najmä medzi malými deťmi.

Čo je to astma

Astma je chronické zápalové ochorenie dýchacích ciest, ktoré sa prejavuje najmä záchvatmi suchého kašľa. Navyše pacient pociťuje aj zhoršenie dýchania s počuteľným piskotom alebo chripením.

Ako iné choroby, aj astma môže súvisieť s vrodenou predispozíciou, ale súvis s astmou môže mať aj vplyv prostredia. V mnohých prípadoch sa astma prejavuje u ľudí, ktorí trpia nejakým druhom alergie, ako napríklad ekzém. Závažnosť a prejavy sú u každého človeka iné a kým niekto zvláda astmatické prejavy s ľahkosťou, iným spôsobuje veľké problémy.

Astma sa často začne prejavovať už u malých detí, kedy je veľký problém naučiť ich napríklad správne dýchať. Spúšťačom astmy môžu byť teda vrodené predispozície, tabakový dym, zvýšená hmotnosť  či nevhodné prostredie. Zlou správou je, že astma sa nedá úplne vyliečiť. Dnešná moderná medicína a správny životný štýl však dokážu u mnohých zmierniť príznaky na minimum.  

Dostatok pohybu dokáže zázraky

Ak už máte doma malého astmatika, alebo ste u svojho dieťaťa spozorovali dýchavičnosť, dôležité je, aby malo dieťa dobrú fyzickú kondíciou. Deti, ktoré trpia astmou a prestanú sa venovať športu, môžu mať oveľa väčšie problémy ako tí, ktorí sa venujú niektorému zo športov.

Ten totiž pomáha pľúcam, aby lepšie pracovali. Pre astmatikov sú vhodné najmä športy ako plávanie, veslovanie, hokej lyžovanie, korčuľovanie, ale aj futbal či bicyklovanie. Výber športu však závisí najmä od dieťaťa. Dôležité je, aby ho šport bavil a zvládol ho. Samozrejme, by deti nemali byť vylúčené z telesnej výchovy, aj keď v minulosti to niektorí odborníci odporúčali.

Strašiak menom laryngitída

Laryngitída alebo aj zápal hrtana je ochorenie, ktoré je azda nočnou morou všetkých rodičov. Je to ochorenie horných dýchacích ciest, ktoré je vírusového infekčného pôvodu.

Spôsobuje opuch sliznice hrtana a hlasiviek. Na začiatku sa môže prejavovať zvýšenou teplotou, sťaženým dýchaním alebo suchým pokašliavaním. Postupný opuch hrdla však u dieťaťa spôsobí, že sa mu začne horšie dýchať. Dýchanie je potom sprevádzané piskotom podobne, ako je tomu pri záchvate astmatikov.

V prípade, že  dieťa nedokáže dýchať, prípadne sa začne dusiť, je nutná hospitalizácia v nemocnici. Najčastejšie sa prejavuje u detí od dvoch do piatich rokov. Čo je najhoršie, práve u malých detí  má toto ochorenie najhorší a najťažší priebeh.

Neliečená laryngitída a astma

Ak sa u vášho dieťaťa neustále laryngitída vracia, je na mieste navštíviť špecializovaného lekára. Ochorenie totiž môže spôsobovať napríklad zväčšené nosné mandle, ale aj alergia. Príznaky netreba podceňovať, pretože neliečená alergia môže u dieťaťa spôsobiť až astmatické záchvaty.

Ak sa u vášho dieťaťa stále toto ochorenie vracia, mali by ste sa postarať o to, aby ste u vás v dome zabezpečili prostredie, ktoré je dobré pre ľudí s problémovým dýchaní. Často vetrajte, zvlhčujte vzduch, skúste aj rôzne inhalácie a najmä sa snažte, aby dieťa neprichádzalo do styku so zafajčeným prostredím.

Odborníci taktiež upozorňujú, že veľmi významnou prevenciou je dojčenie. O priaznivom vplyve materského mlieka nemožno pochybovať. Deti, ktoré boli dojčené minimálne do 6 mesiaca, majú menšie riziko, že sa u nich prejaví astma.

Prvá pomoc pri záchvate

Najlepšie, ako pri záchvate dýchavičnosti môžete svojmu dieťatku pomôcť, je ihneď podať lieky. Taktiež treba zabezpečiť potrebný prísun kyslíka do miestnosti. Dieťa sa snažte upokojiť. Malo by sa zhlboka nadýchnuť a sústrediť sa na pomalé dýchanie. Cvičenie je potrebné opakovať dovtedy, kým sa dýchanie úplne nezlepší.

Čítajte viac o téme »Astma

Dnes Autor: Karolína Kráľová  Zdroj: Najmama.sk  Foto: Dreamstime